Voda – zdroj života, ale také ničivá síla. Česká republika si v posledních třech dekádách prošla několika katastrofálními povodněmi, které změnily krajinu i životy tisíců lidí. Podívejme se na ty největší a připomeňme si, jak silná a nevyzpytatelná příroda dokáže být.
Léto roku 1997 přineslo ničivé záplavy, zejména na Moravě a ve Slezsku. Během několika dní spadlo tolik srážek, kolik běžně naprší za několik měsíců. Vesnice byly odříznuté od světa, stovky domů nenávratně zničeny. Tehdy si Česko poprvé po dlouhé době uvědomilo, jak důležitá je připravenost na podobné krize.
Srpen 2002 zůstane navždy v paměti Pražanů. Vltava se zvedla na rekordní úroveň, zatopila metro, Karlín se ocitl pod vodou a tisíce lidí musely být evakuovány. Byla to největší přírodní katastrofa v moderních dějinách hlavního města. Zároveň to byla lekce, po které se začaly stavět lepší protipovodňové bariéry.
I když už měla země lepší ochranu, další roky ukázaly, že úplná jistota neexistuje. Povodně v roce 2010 zasáhly hlavně sever Čech, v roce 2013 se opět zvedla Vltava i Labe. Přestože škody byly menší než v roce 2002, připomnělo to lidem, že živly se mohou vrátit kdykoli.
Při každé povodni se ukázalo něco krásného – česká soudržnost. Lidé pomáhali sousedům, dobrovolníci přijížděli z celé země, firmy i jednotlivci posílali peníze a materiál. Voda brala, ale také stmelovala.
Díky modernímu systému varování, lepším bariérám a krizovému řízení je Česko připravenější než kdy dřív. Přesto se experti shodují – stoprocentní ochrana neexistuje a změna klimatu přináší nové výzvy.
Povodně jsou bolestnou kapitolou naší historie, ale i připomínkou, že přírodu nelze ovládnout. Můžeme se připravovat, můžeme se chránit, ale především musíme držet při sobě – stejně jako pokaždé, když voda stoupá.
