Do průzkumu ČUS se během roku 2024 zapojilo 2147 tělovýchovných jednot a klubů ze všech koutů republiky a z různých sportovních odvětví. Všichni respondenti obdrželi jasné otázky týkající se financí, tréninkových podmínek či personálního zajištění klubu i sportovní přípravy.

Výsledky jsou opravdu alarmující. A dají se shrnout do dvou vět.

Sport napříč pyramidou povážlivě skomírá. Nejhůř je v nejnižších patrech, která jsou přitom nejdůležitější.

"Současná situace ve sportu mi přijde jako domeček z karet," zdůrazňuje Dalibor Fišer, předseda fotbalového klubu Slavia Opava.

"Navíc asi už jsou všichni unavení, jelikož se pořád bavíme jen o negativních věcech a pozitivní stránky prakticky nejsou. Každoroční snižování financí ze strany Národní sportovní agentury je znát. Všechny peníze se vrací zpět do fungování klubu, ale je to jako se záplatami - na oko to funguje, ale nezlepšíte to."

Jeho názor není ojedinělý. Naopak, většina z klubů by se pod něj podepsala.

"Trápí nás především nedostatek finančních prostředků. Dále pak zbytečná byrokracie při podávání žádostí o dotace a granty, nedostatek tréninkových ploch, zejména v zimním období, platba DPH," shrnul Pavel Ožana, předseda TJ Unie Hlubina.

"Dle našeho názoru se zcela vytratila z financování sportu myšlenka plošného sportování dětí a mládeže na nejnižší úrovni. Amatérské sportování a vytváření podhoubí pro výkonnostní a špičkové kluby. Základy sportovních dovedností a lásku k pohybu získávají děti v našich malých klubech. Tady se odvádí nejtěžší práce, ale finančně je to nejméně zohledňováno, " přidává Pavla Šatánková z tenisového klubu Tondach Hranice.

Data jako varování

Teď pár dalších křiklavých dat, která z reprezentativního průzkumu vzešla. Nad žádnými z nich by neměly státní špičky mávnout rukou, neboť signalizují, že na poli sportu je problémů více než dost.

A pokud nebudou systematicky shora řešeny, půjde to se sportováním i zdravím národa ještě víc z kopce než dnes.

Tak tedy…

69 % klubů nemá dostatek financí na údržbu a provoz sportovního zařízení.

80 % klubů muselo navýšit v posledních dvou letech členské příspěvky, 25 % bylo nuceno zvýšit o více než 50 %.

83 % klubů nemá prostředky na kvalifikované trenéry.

81 % klubů nemá ani jednoho profesionálního trenéra, který by se trénování mládeže věnoval na hlavní profesionální úvazek.

55 % klubů trénují převážně trenéři z řad rodičů.

42 % klubů zaznamenalo zhoršenou docházku na tréninky.

91 % předsedů klubů dělá tuto funkci bezplatně.

46 % předsedů klubů pracuje v téhle roli přes deset let.

60 % klubů chybí lidé pro administraci.

67 % klubů pozoruje v posledních dvou letech u dětí zhoršenou kondici.

59 % klubů pozoruje u dětí zhoršenou úroveň sportovních dovedností.

Když si tahle fakta pospojujeme dohromady, měl by nastat ihned celonárodní poplach. Ti dole jsou o tom přesvědčení. Pro ty, co by to nechtěli vidět, připojují bolístky z každodenní praxe.

"Největším problémem je nedostatek trenérů," podotýká Tomáš Homola z FC Slavia Michálkovice.

"Když už se nějaký najde, tak chce neskutečné peníze, které nemáme. Tedy máme, ale nechceme vynaložit peníze pro šest trenérů pouze pro jednoho."

Co bude, až natáhneme bačkory?

Na to, že nejlepší trenéry k mládeži v současné situaci nelze dostat, přísahají i další nadšenci starající se o sportovní podhoubí.

"Je nedostatek dospělých lidí, kteří by se chtěli starat o děti. A trenérů je totální nedostatek!" hřímá Dalibor Fišer, šéf FK Slavia Opava.

"Každý chce ve fotbale dělat individuální tréninky, kde má během hodiny 2-4 děti a od bohatších rodičů si za to bere 500-900 korun. Takže má za hodinu to, co my jsme schopni nabídnout trenérům u dětí za měsíc. Když dnes řeknu trenérovi, že může dostat 4500 korun hrubého za měsíc za 3 tréninky týdně plus o víkendu zápas nebo turnaj, doslova se mi vysměje, že za almužnu to dělat nebude. Nikdo nám dneska nic nedá, a tak je jedinou šancí zvýšit členské příspěvky z 580 korun za měsíc na 1600 korun, ale to nám nikdo z rodičů nezaplatí. Už nyní je problém vybrat příspěvky a je u toho spousta hádek," dokresluje neradostnou skutečnost.

"Rád bych měl v klubu jednoho profi trenéra, který by vše řídil, ale do malého klubu nikdo nechce a pokud ano, tak jsou problém finance," uvedl Zdeněk Truhlář z FK Loket.

Nelze se pak divit, že v klubech převažují trenéři z řad rodičů. Zaplaťpánbůh za ně! Nebýt jich, byla by sportovní výchova mládeže ještě ve větších troskách. Ovšem ideál to není.

"Máme trenéry pouze z řad rodičů, kteří jsou proškoleni, ale ;nemají kladný vztah k výkonnostnímu sportu. Nemají vlastní závodní zkušenost a nemotivují děti k účasti na závodech," hlásí ze SKI Police nad Metují.

Kluby v rámci průzkumu ČUS také přiznávaly, kolik trenérů by aktuálně pro své členy potřebovaly, kdyby to bylo možné. Průměrná potřeba vychází na 3,8 trenéra na jeden klub.

"U trenérů skončila éra dobrovolných nadšenců. Každý se dívá i na porovnání s jinou možností, jak si přivydělat, a tak je problém získat nové schopné trenéry," zaznělo z Volejbalového spolku Ostrava.

Stejně to vypadá, i když se přesuneme do klubových kanceláří. 91 % předsedů sportovních klubů pracuje bezplatně, 20 % je dokonce více než 20 let ve funkci.

"Již při posledních volbách jsem dával k dispozici svoji funkci předsedy ve vztahu k mému věku. Nikdo z výboru moji funkci dělat nechce," konstatoval Jiří Slabý z TJ Podolí II, který se už dávno přehoupl přes hranici sedmdesáti let.

Jinde to není veselejší, 72 % klubů hlásí akutní nedostatek zájemců o práci ve volených orgánech spolků. Přitom povinná agenda povážlivě bobtná a žádosti o dotace vyžadují čím dál kvalifikovanější postup.

"Je málo funkcionářů a dobrovolníků, kteří by chtěli pracovat z volného času a zadarmo. Předseda je postaven do role podnikatele se spoustou povinností a legislativních nároků. Je to pozice převozníka, není komu hodit veslo. Až my natáhneme bačkory, nebude to mít kdo dělat. Nikdo to neocení. Nikdo nás nepochválí, nikdo neřekne děkuji. Jen slyšíme kritiku, výčitky, posměch," zní z vedení TJ Pustějov.

Najdou zneklidňující fakta adekvátní odezvu?