Jeho (nejen) herecká kariéra potvrzuje, že šlo o pragmatického, zemitě jednajícího a upřímného člověka, jehož suverénní i svérázným způsobem zasněné charisma se plně propsalo do identity jím ztvárněných postav.

O Jiřím Bartoškovi se dá přemýšlet, psát i vyprávět z mnoha úhlů. Do kulturní paměti se zapsal nejen svými divadelními, filmovými, televizními a rozhlasovými rolemi, ale také jako vlivná kulturní osobnost přesahující hranice samotného umění. Ať už šlo o explicitní gesto, když během sametové revoluce stál po boku Václava Havla na Václavském náměstí nebo když po pádu Sovětského svazu s Evou Zaoralovou na karlovarském festivalu pravidelně uváděli sekci ruských filmů a filmů bývalého východního bloku, navzdory dobové atmosféře. To zrcadlí Bartoškovo smyšlení i přístup k životu, kdy se na jednu stranu uměl veřejně postavit za své přesvědčení, zároveň ale nesoudil a neodsuzoval jedince či skupiny na základě jejich minulosti či politického přesvědčení.

Cigaretami obroušený hlas a pronikavé oči

Jeho projev měl v sobě nádech neochvějného a podmanivého pragmatismu. Přímočarost prezentovaná cigaretami obroušeným hlasem a charismatický punc úderných a dobře vybraných slov doplňovaly pronikavě černé oči, které neustále oscilovaly mezi zakotvenou přítomností a bloumavou snovostí. To se Bartoškovi podařilo plně propsat do svých postav. Jeho rejstřík sice disponoval versatilními figurami, vždy jsme je ale vnímali především skrze Bartoškovu neměnnou hereckou osobnost. Ať už šlo o lékaře Skalku, blonďatého banderovce nebo bohémského hudebníka Samuela, vždy vidíme především "Barťáka" - jak mu jeho kolegové říkali.

Šlo o herce klasického střihu, jehož metoda měla nejvíce společného s herectvím z dob klasického Hollywoodu, kdy byli Humphrey Bogart, Gary Cooper, Cary Grant nebo Clark Gable obsazováni právě na základě jejich rozpoznatelného a v rolích se neměnícího charismatu a stylu. Schopnost projít vizuální a psychologii postav oddanou proměnou byla podružná. Bartoška navzdory obdobnému ražení nezůstal u jednoho typu. Hrál faráře, svůdníky, cyniky, báchorkáře, pohádkové a mýtické figury či pod energickou fasádou utrápené muže. Vždy šlo ale o něj. Spoléhal na silnou prezenci a přirozené charisma, jež se zkrátka nedá naučit. Díky tomu svým postavám vtiskl komfortní pocit familiérnosti i určitou enigmatičnost, především však lidskost. A to i ve chvílích, kdy šlo o z dnešního pohledu naprosté rarity, jako například živelné, takřka anomální podání Oldřicha ve Vávrově reinterpretaci příběhu Oldřicha a Boženy.

Nedělal rozdíly mezi žánry, byl festivalovým symbolem

Při vzpomínání na něj si na první dobrou pravděpodobně nevybavíme jeho postavy, nýbrž Bartošku samotného. Právě díky konzistenci, se kterou své postavy hrál. To potvrdil především v závěrečné fázi své kariéry. Ať už šlo o sebereflexivní a humorné ztvárnění sebe sama v epizodě seriálu Dabing Street, kde se mu nedaří správně přečíst diktovaný proslov na pohřbu, zatímco nervózně sahá po krabičce cigaret, roli mentora Jana Patočky v životopisném Havlovi, nebo o příznačně poslední a na Českého lva nominovanou roli umírajícího pacienta v seriálu Smysl pro Tumor. Tyto lidské a v jádru velmi křehké úlohy jsou jasným protipólem rolí stárnoucích seladonů, které mu filmaři v posledních letech dávali především (Teorie tygra, Zbožňovaný, Líbáš jako Bůh, Šťastný nový rok).

Bartoška však ani těmito rolemi nepohrdal a dokázal v nich zanechat kus podmanivé esence. Nedělal rozdíly mezi žánry či formáty, stejně tak nehleděl na rozsah role, srdcovou záležitostí však pro něj vždy bylo divadlo, ačkoli si ho s ním dnes již příliš nespojujeme. Hrál Don Juana, Macbetha či Ivana Karamazova, stejně tak se nebál taškařic a frašek. Veřejnost bude vzpomínat především na Kunderova Jakuba a jeho pána. Nejdůležitější část kariéry strávil v angažmá Divadla Na zábradlí a posléze v Divadle Bez zábradlí. Za pochodu se od roku 1994 s Evou Zaoralovou učil řídit a znovuvybudovat v té době skomírající festival v Karlových Varech. Uspěl. Dodnes jde o naší nejprestižnější filmovou událost. Stal se festivalovým symbolem. Neochvějnou jistotou, která každý rok festival zahajovala a ukončovala, hostila hvězdné tváře a udělovala jim ceny za celoživotní mistrovství. Taková kariérní dráha je i v mezinárodním kontextu takřka nevídaná.

Bez nutnosti hyperbolovaných a oslavných fanfár lze tvrdit, že Bartoška je mezi tuzemskými hereckými hvězdami skutečně unikátní osobností. Hrál v bezmála 180 seriálech a filmech, v markantní části televizních. Jeho postavy jsou stejnou měrou rošťácké i moudré, hravé i umírněné a vážné i odlehčené. Protichůdné atributy dokázal skloubit. Vždy vyčníval. Za každých okolností si udržel pevně daný a od vnitřního přesvědčení odvíjející se postoj, nezveličoval ani nezlehčoval.

Zemitě a střízlivě přistupoval i ke svým dlouholetým zdravotním komplikacím. Neměl rád řeči o tom, jak by si lidé při boji s rakovinou měli začít vážit života a přehodnotit celou svou osobnost i životní styl. "Mně život přijde pořád stejnej. Byl jsem nemocnej, to je všechno." - Tato slova dokonale vystihují to, proč byl Bartoška tak uhrančivý. Zemřel nejen herecký i životní pragmatik, ale i nezlomný bojovník za (dle něj) správnou věc a kulturu.