Zatímco většina Čechů si v těchto dnech připomíná 80. výročí osvobození od nacistické okupace a obnovení svrchovaného Československa, skupina třinácti bývalých politiků, současných novinářů, a dokonce i tří historiků žádá pražské zastupitelstvo, aby k soše Edvarda Beneše na Loretánském náměstí nechalo umístit doplňující "pamětní desku". Ta má kolemjdoucím vysvětlit, že ten, kdo se mimořádným způsobem zasloužil nejen o vznik státu v roce 1918, ale také o jeho restauraci v roce 1945, byl příčinou všeho zlého, co v té době nastalo.

Beneš byl podle autorů iniciativy zodpovědný za to, že "komunisté získali výsadní postavení ve státě". Také za to, že po válce "v důsledků státem organizovaného násilí" zahynuly desetitisíce lidí, čímž se zřejmě myslí oběti tzv. divokého odsunu. Beneš prý také mohl za to, že "další desítky tisíc osob" byly odvlečeny do Sovětského svazu a že "miliony osob ztratily domov a byly připraveny o majetek", což tedy opět znamená sudetské Němce, aniž by jejich jméno bylo vysloveno. Pointa pamětní desky má být opravdu úderná: "Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel."

Věty, které mají vysvětlovat, jen dehonestují. Polemizovat s nimi je skoro ztráta času. Nezískali komunisté výsadní postavení ve státě spíše tím, že ve volbách v květnu 1946 dostali 38 procent hlasů? Nelze ony oběti divokého odsunu spíše než Edvardu Benešovi připsat spontánní poválečné touze po pomstě, kterou mohli její samozvaní vykonavatelé provádět právě proto, že stát personifikovaný prezidentem Benešem měl v prvních poválečných týdnech jen malou reálnou moc?

Jak mohl Edvard Beneš zabránit tomu, aby ruská tajná služba většinou v chaotických prvních dnech po osvobození neunášela bývalé ruské občany? (Z českých zemí jich bylo několik set, ne desetitisíce.) Proč dávat vysídlení a vyvlastnění německého obyvatelstva za vinu Benešovi, který dlouhá léta usiloval o kompromisní řešení německé otázky? Pokud v jedné věci existovala po válce celonárodní shoda, tak to byl právě odsun Němců. Jak by mohl demokratický politik prosazovat pravý opak toho, co si přeje 90 % voličů?

Edvard Beneš se nepochybně zasloužil o to, že v roce 1945 byla demokracie obnovena alespoň v té nedokonalé podobě, kterou reprezentoval systém Národní fronty. Kdyby se za války nedohodl se Stalinem, což mu jeho kritici nemohou ani po osmdesáti letech odpustit, začala by u nás sovětizace o tři roky dříve, jako v Polsku. V letech 1945-1948 udělal jistě řadu chyb, ale určitě méně než politici tzv. demokratických stran, kteří v únoru 1948 svou naivní demisí umetli komunistům cestu k nastolení diktatury.

Autoři uvažují zcela ahistoricky a do absurdity zveličují vliv jedné osoby. Jedním ze signatářů dopisu zastupitelstvu je bývalý předseda české vlády (v rámci federace) Petr Pithart. V této funkci měl v letech 1990-1992 mnohem větší reálnou politickou moc než prezident Beneš po válce. Kdyby někdo hodnotil jeho politické působení stejným způsobem, jakým se on dívá na to Benešovo, musel by konstatovat, že je zodpovědný za rozpad Československa, zpackanou privatizaci i tehdejší nárůst zločinnosti. Doufejme, že za osmdesát let budou historici jeho úlohu posuzovat shovívavěji, než on dnes hodnotí tu Benešovu.

(Autor je historik)