Mezi profesionálními sportovci jsou ovšem výdělky, jakými se mohou pochlubit špičkoví tenisté, případně hokejisté či fotbalisté, výjimkou. Průměrní hráči v českých ligách nevydělávají miliony, ale desítky tisíc měsíčně. A totéž platí pro méně "bohatá" sportovní odvětví. Rodiče by proto měli mít i "plán B" - čím se jejich potomek bude živit po skončení sportovní kariéry. Pro které sporty to platí? A jaké jsou s výchovou sportovního profesionála spojené náklady?

Platy jsou tabu

Rozpětí výdělků profesionálních sportovců je obrovské, a to jak mezi jednotlivými odvětvími, tak v rámci sportovních klubů.

Na rozdíl od otevřenější západní Evropy, kde kluby často zveřejňují platy svých hráčů či závodníků, se v Česku o přesných částkách příliš nemluví. A už vůbec ne ve spojení se jmény konkrétních sportovců. Obecně lze ale říci, že větší výdělky přinášejí kolektivní sporty - fotbal, hokej, basketbal a volejbal.

Nejvíce milionářů v Česku lze nalézt mezi fotbalisty z prvoligových klubů. Platí to ovšem jen pro ekonomicky nejsilnější týmy, jako jsou pražská "S" nebo třeba Viktoria Plzeň. Mužstva z dolních příček prvoligové tabulky a druholigové celky platí podstatně méně. "Představa veřejnosti je často zkreslená nadprůměrnými příjmy, které mají fotbalisté v top klubech, ať už v tuzemsku, nebo v zahraničí. Ještě donedávna byla minimální měsíční odměna profesionálního hráče 10 tisíc korun a kluby toho často, jak je u nás bohužel zvykem, zneužívaly," upozorňuje generální sekretář České asociace profesionálních hráčů (ČAFH) Jakub Porsch.

Největší esa špičkových klubů si podle Porsche mohou přijít včetně bonusů za vyhrané zápasy nebo vstřelené góly na několik milionů korun měsíčně. Ani smlouva u Sparty nebo Slavie ale automaticky neznamená statisícové příjmy. "Velké rozdíly lze pozorovat i v rámci každého z klubů mezi jednotlivými hráči," dodává Porsch.

Podobná je situace v hokeji, kde si opory týmů z čela tabulky měsíčně přijdou na platy v řádu stovek tisíc korun, "nosiči vody" ale dostávají jen desítky tisíc. Až stovky tisíc si vydělávají i špičkoví basketbalisté (či basketbalistky) a volejbalisté. "Výdělky se pohybují v rozmezí 15 až 400 tisíc korun měsíčně. Ne vždy jsou ale smlouvy na 12 měsíců," potvrzuje generální manažer ženského basketbalového klubu USK Basketbal Marek Kučera.

Ve volejbalu pak mohou podle předsedy představenstva klubu Volejbal Brno Martina Gerži ti nejlepší vydělávat kolem 200 tisíc korun měsíčně. "Krom toho je ale potřeba připomenout, že kluby svým hráčům téměř vždy zajišťují také bydlení a stravování. U hráčů v Praze nebo Brně jsou to desítky tisíc korun navíc," upozorňuje Gerža.

U divácky méně populárních nebo ekonomicky silných odvětví ale ani profesionální či poloprofesionální smlouva nemusí stačit na pohodlné živobytí. Typickým příkladem je florbal. "V mužské Livesport Superlize se odměny mohou pohybovat v rozmezí tisíců až desetitisíců měsíčně. Většina hráčů kombinuje florbal s prací nebo studiem," říká generální sekretář Českého florbalu Tomáš Frank. Vrcholový sport jako přivýdělek ke studiu je obvyklý podle Martina Gerži i u volejbalu.

Také v případě většiny individuálních sportů jsou ekonomická atraktivita a výdělky podstatně nižší. Není výjimkou, že i olympijští vítězové v méně populárních a sledovaných sportech dostávají od svých klubů plat kopírující průměrnou mzdu a také musí hledat přivýdělek nebo sponzory. "Pokud je to ve smyslu profesionála v hokeji, golfu, basketbalu, házené, fotbalu či cyklistice, pak ve veslování není profesionál z hlediska příjmů žádný. Například vítěz své disciplíny ve Světovém poháru ve veslování obdrží plaketu, medaili a květinu," konstatuje předseda Českého veslařského svazu David Kyncl.

Zaměstnanci a živnostníci

Celá množina profesionálních sportovců v Česku se z hlediska pracovněprávního poměru dělí na dvě hlavní podmnožiny: živnostníky a zaměstnance klubů.

Do první kategorie patří například fotbalisté, hokejisté nebo basketbalisté. Ti s kluby uzavírají smlouvy, podle nichž poskytují své služby jako živnostníci. To s sebou přináší nepříjemnosti, třeba jednodušší výpověď smlouvy a obecně menší právní ochranu než v případě zaměstnanců. Asi nejlepší ukázkou byla pandemie koronaviru, kdy některé týmy z nižších soutěží část hráčů propustily. Česko je v tom do jisté míry unikátní. Například ve fotbale jsou v západních ligách běžné klasické zaměstnanecké smlouvy, totéž platí pro kluby v hokejové soutěži NHL.

Zaměstnávání sportovců na tzv. švarcsystém se příliš nelíbí asociaci profesionálních hráčů, která zastupuje přes 500 profesionálních fotbalistů v Česku. "Zůstáváme jednou z posledních zemí na světě, kde to takto funguje. Chceme ale, aby se to změnilo, je to jen otázka času," tvrdí předsedkyně ČAFH Markéta Vochoska Haindlová.

Do skupiny sportovců zaměstnanců patří například atleti, kanoisté či veslaři, plavci, lyžaři, biatlonisté nebo gymnasté. Zjednodušeně řečeno, jde o sportovce z disciplín, které jsou ekonomicky podstatně méně zajímavé než třeba kolektivní sporty a které touto formou de facto dotuje stát. Sportovci mají smlouvy s centry Olymp spadajícími pod ministerstvo vnitra, s ASC Dukla ministerstva obrany a s Victorií VSC ministerstva školství.

Závodníci jsou u resortních center zaměstnaní jako sportovní instruktoři, a jelikož je platí organizační složka státu, dostávají tabulkové platy jako jiní státní zaměstnanci. K tomu si pak obvykle mohou přilepšit bonusy za sportovní výkony či reprezentaci. Celkem se v Česku jako de facto státní zaměstnanci živí řádově stovky sportovců.

Promile úspěšných

Rodiče, kteří se rozhodnou nasměrovat své potomky na sportovní dráhu, musí počítat s tím, že šance na kariéru dobře placeného profesionála jsou u většiny sportovních odvětví mizivé i čistě ze statistického hlediska. Z desítek či stovek tisíc aktivních sportovců jich na ni dosáhne jen pár tisíc. Například tenis hraje v Česku na 77 tisíc hráčů, uživí se jím ale jen zhruba třicítka z nich. Ve zlomcích procent se podíl profesionálů pohybuje i v dalších sportech.

"Když se hokejem živí pět hráčů z ročníku, je to velice dobrá zpráva. A tím myslím i hráče v nižší soutěži. Mezi úplnou špičku se probojuje většinou jeden až dva hráči ročníku," počítá mluvčí hokejové Sparty Marek Táborský. Totéž platí pro fotbal, který si rodiče vybírají vůbec nejčastěji. "V drtivé většině případů profesionální smlouvy obdrží hráči, kteří se od kategorie starších žáků pohybují v klubech, které působí v profesionálních soutěžích. A k profesionální smlouvě se ve věku 15 let dopracují jen ti nejlepší hráči z daného ročníku," říká mluvčí Fotbalové asociace České republiky Martin Gregor.

Sen o sportovní kariéře a finančním zajištění dětí se tedy naprosté většině rodičů nesplní a měli by myslet i na to, čím se jejich potomek bude živit v "civilním" životě.