V této sezoně jeho umění mohou obdivovat diváci v hledištích Théâtre des Champs-Élysées v titulní roli Massenetova Werthera, Vídeňské státní opery jako Gounodova Romea či v Opéra national de Paris jako rytíře Des Grieux v Massenetově opeře Manon. Do povědomí širšího publika se nicméně zapsal především svým vystoupením na zakončovacím ceremoniálu olympijských her v Paříži či během znovuotevření katedrály Notre-Dame.

V Praze debutoval loni na recitálu v Rudolfinu spolu s klavíristkou Carrie-Ann Matheson, kde nastavil téměř nedostižnou laťku interpretaci francouzských písní. Těm se ostatně Bernheim věnuje mnoho let a sklízí s nimi úspěchy po celém světě. Těžiště jeho repertoáru nicméně zůstává v rolích francouzské lyrické opery, a právě s rolemi z tohoto repertoáru se 24. listopadu vrátil do našeho hlavního města. Ve Smetanově síni Obecního domu vystoupil se svou manželkou, sopranistkou Sandrou Hamaoui, se kterou se letos na jaře oženil.

Snad pod dojmem kouzla "novomanželství" si pro Prahu oba umělci připravili program nazvaný L’amour (láska), rozdělený chytře do tří, respektive čtyř kapitol: Nevinnost, Extáze a Zkáza. Nešlo tedy jen o přehlídku milostných árií a duetů výlučně z francouzských oper, ale o promyšlený dramatický oblouk - plynulou cestu od prvních jisker přes spalující vášeň až k nevyhnutelné, a jak už to v opeře bývá, tragické tečce. Bernheim, proslulý svou neobyčejnou škálou emocí, jimiž dokáže publikum doslova okouzlit, umně stupňoval napětí, přidával temnější odstíny a vtahoval posluchače do stále hlubšího, intenzivnějšího prožitku.

Promyšlený, a přesto naprosto nenucený zpěv

Upřímně řečeno, jeho hlas není nijak veliký, není to typ tenoristy, jehož volumen by boural sály (jak jsme toho byli v posledních letech svědky například u koncertu Jonathana Tetelmana, či dříve Rolanda Villazóna a Josepha Calleji), a pokud někdo takový zážitek očekával, byl asi trochu zklamán. Bernheim je ale pěvec nesmírně inteligentní a citlivý.

Jeho hlas je založen na pěvecké melodické lince, technické dokonalosti a emocionální hloubce, skrze níž vypráví své příběhy. Zcela zásadní je pro něj dokonalé legato a neznatelné přechody mezi rejstříky, nezpívá na sílu, svůj hlas má plně pod kontrolou, každá jeho fráze je pečlivě promyšlená a modulovaná tak, aby přinášela publiku opravdové emoce.

Nicméně přes všechny tyto atributy jeho hlas působí naprosto nenuceně a zpívá civilně, bez jakékoliv znatelné námahy. To dokázal už ve svém prvním výstupu ve slavné Romeově árii "L'amour, l'amour…", v níž byl jeho hlas medově tvarovaný, a pěvec neměl potřebu ho uměle zabarvovat ani stavět na odiv.

Ve stejném stylu, ba dokonce snad ještě větším pianissimem, než je předepsáno, podal jak árii rytíře Des Grieux "En fermant les yeux" z Massenetovy opery Manon, v níž hrdina sní o poklidném životě se svou láskou, aniž tuší, že tu více lákají peníze a přepych, tak dojemnou vzpomínkovou árii "Je crois entendre encore" z Bizetových Lovců perel a vytvořil mimořádně intimní, téměř meditativní zpověď, která na publikum zapůsobila silněji než jakékoli hromové, efektní podání.

Pro většinu populace zůstává Georges Bizet skladatelem jediné opery, a to Carmen, která se dlouhodobě pohybuje mezi nejhranějšími operami na světě a její melodie jsou notoricky známé. Nicméně na světových operní podiích zažívá renesanci jeho jiná opera a tou jsou právě zmiňovaní Lovci perel neboli Les pêcheurs de perles, jak se opera jmenuje v originále. Ta vypráví lyrický příběh dvou přátel, Zurgy a Nadira, které rozdělí láska k téže ženě - tajemné kněžce Leile.

Mimo výše uvedené árie na koncertu zazněl i duet "De mon amie, fleur endormie", v němž oba milenci propadají zakázané lásce. Ten je plný pozoruhodných melodií a něžné lyriky, jež podtrhuje mimořádnost tohoto operního díla, na jehož uvedení v Národním divadle stále čekáme.

V tomto duetu, který patřil k nejpovedenějším z celého večera, se vedle Benjamina Bernheima blýskla zmiňovaná sopranistka Sandra Hamaoui. Její jemný a sametový hlas je na první poslech zdravě vedený, ve výškách příjemně jiskrný a není pochyb, že angažmá v předních evropských operních domech získává naprosto zaslouženě.

Společné koncerty partnerů bývají pro publikum lákavé - přinášejí přirozenou souhru a hluboký prožitek, a to zejména v milostných duetech. Zároveň ale bezprostředně odhalují i rozdíly mezi oběma umělci, protože, lidově řečeno, jeden bude vždycky lepší. Sandra Hamaoui to má v tomto ohledu těžší: jednak působí v oboru, kde je konkurence lyrických sopranistek mimořádně silná, a jednak bude vždy alespoň částečně vnímána jako manželka Benjamina Bernheima, což jí může spíše komplikovat cestu než ji usnadňovat.  

Na koncertu zazpívala starostlivou árii Micaëly z Carmen, koketní árii z Manon, během níž kráčela středovou uličkou Smetanovy síně, či varovnou árii z další méně známé opery Robert ďábel francouzského skladatele Giacoma Meyerbeera, přičemž její výkon byl nejlepší v duetech jako již zmíněná Leila, Julie, nebo Antonie z Hoffmannových povídek, kde byl její přednes nejpřesvědčivější a stejně jako ve všech číslech pevně ukotvený a hezky barevný.

Snad jen dechová opora ji na konci několika frází, zřejmě kvůli trémě, maličko zradila. Publiku se předvedla ve velice elegantních tmavších šatech, jak se na pravou Francouzku sluší, a určitě nebylo bez zajímavosti, že v Praze - stejně jako na jiných koncertech - vystupovala bosa.

Werther mě nutí ponořit se do temnoty

V rozhovoru, který Benjamin Bernheim poskytl serveru Aktuálně.cz, se vyznal: "Nejtěžší výzvou pro mě zatím byl Massenetův Werther. Tato postava mě nutí ponořit se do temnoty - a po každém představení potřebuji čas, abych se z ní znovu dostal, uzemnil se, vrátil se sám k sobě."

Byla to právě Wertherova slavná árie "Pourquoi me réveiller", která koncert uzavřela. Pěvec se do ní skutečně ponořil a naprosto skvělým způsobem tuto temnotu a zoufalství zprostředkoval obecenstvu. V árii ukázal i dramatičtější a plnou polohu hlasu ve výškách, aniž jakkoliv slevil z pečlivé tvorby tónu, která se u něj zdá - stejně jako jeho herectví - naprosto nenucená a přirozená.

Obecenstvo si vytleskalo duet "Toi! Vous! - Oui, c'est moi, moi!" opět z opery Manon. V tomto duetu se Manon a rytíř des Grieux po delší době náhle znovu setkávají. Manon je obklopena bohatým a pohodlným životem, zatímco des Grieux se zklamaný stáhl do semináře. Jejich dialog je plný překvapení, výčitek i nevyhaslého citu a oba bývalí milenci si přiznávají, že na sebe nedokázali zapomenout. Duet tak představuje emocionální bod zlomu a oba manželé v něm představili čtvrté dějství koncertu francouzské lásky, v němž se touha a vina vzdávají intenzivní a fatální kráse.

Orchestr Prague Philharmonia hrál pod taktovkou francouzského dirigenta Nicolase Andrého výňatky z francouzských oper nesmírně citlivě a s neobyčejnou noblesou. Zpěváky nepřekrýval a byl jim znamenitou oporou. Sám se předvedl v nedlouhých orchestrálních číslech Belle nuit, ô nuit d'amour, jímž koncert zahájil, či Preludiem k 2. dějství opery Manon. Ostatně orchestr je ve francouzském repertoáru "vycepovaný" svým šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem.

Diváci v pražském Obecním domě tak měli možnost slyšet Benjamina Bernheima v rolích, které ztvárňuje na předních světových scénách, a pochopit, proč tento tenor je tak "žádané zboží". U nás, ale i ve velké části východní Evropy máme tendence poznávat především zpěváky z vlastní země, což naše obzory příliš nerozšiřuje.

Je důležité držet krok s tempem, jakým se opera mění, neustále se přetváří a obléká do nových podob po celém světě. Agentuře Nachtigall Artists patří nepochybně dík, že nám svými koncerty tyto obzory umožňuje rozšiřovat a nejinak tomu bude i v příštím roce, kdy zprostředkuje mj. návrat první dámy Metropolitní opery, sopranistky Nadine Sierry, belcantového fenoménu Juana Diega Flóreze, debut slavného italského barytonisty Lucy Salsy či recitály posledních tří vítězek nejprestižnější světové pěvecké soutěže Operalia Plácida Dominga.