Pro programové oddělení karlovarského festivalu vedené Karlem Ochem jsou určující kvality vybíraných filmů. Podle vlastních slov se nesnaží reagovat na společenské a jiné trendy, sestavovat program tak, aby bylo zastoupené určité množství filmů režírovaných ženami apod. Přesto lze každoročně vysledovat určité tematické linie, napovídající, co současné filmaře pálí nejvíc. 

Letos šlo například o nelehkou situaci dětí a mládeže. Zástupce a zástupkyně mladší generace dle filmů uvedených na KVIFF nečeká nic dobrého. Ať kvůli selhávajícím rodičům (Věříme vám, Letní škola, 2001), chudobě (Nahoře nebe, v dolině já), vnějším hrozbám typu sexuálních predátorů (Sbormistr, Až se z řeky stane moře) a válek (Sirat), nebo kvůli stresu a úzkosti z hroutících se společenských struktur (Neplacené volno). 

Na jeden z významných zdrojů znepokojení v současném světě, který se zvláštní silou dopadá i na mladé, pak reaguje další početnější skupina filmů z letošních Varů - ty, které tematizují izraelsko-palestinské napětí.

Jedná se o tituly Ano a Dopis pro Davida natočené izraelskými tvůrci - Nadavem Lapidem, potažmo Tomem Shovalem, a dále pak o dokument Jít s duší na dlani íránské režisérky Sepideh Farsi a rodinnou kroniku Vše, co z tebe zbylo palestinsko-americké tvůrkyně Cherien Dabis. Přestože jde o čtyři velmi odlišné filmy - co do formy, tónu i osobní motivace tvůrců -, spojuje je snaha pochopit násilí, bolest i lhostejnost, které konflikt přináší.

Enfant terrible izraelského filmu Nadav Lapid natočil výbušnou hudební satiru o telavivském hudebníkovi, který zápasí s vlastním svědomím. Hnusí se mu násilí, kterého se dopouští izraelská vláda i cynismus elit, které se baví dekadentními večírky a pozorováním toho, jak na Gazu dopadají rakety.

Rozpolcený hrdina ale současně musí živit rodinu a tak navzdory svému přesvědčení říká "ano" na nabídku, aby po útoku Hamásu ze 7. října 2023 složil novou, ještě bojovnější izraelskou hymnu. Což je pouze jeden z mnoha překvapivých zvratů, kterými provokativní žánrový mix útočí na náš vkus a smysly.

Dvě a půl hodiny dlouhý snímek je stejně vykloubený jako doba, na kterou reaguje. A patřil k tomu nejoriginálnějšímu a nejdivočejšímu z letošního karlovarského festivalu. Lapid za sebe v divokém jazzovém rytmu sází scény, ve kterých postavy tancují, hádají se, oddávají se bizarním erotickým praktikám a zaprodávají svou duši.

Film navzdory své cílené neukotvenosti dokázal udržet pozornost diváků i během noční projekce v Kongresovém sále, kterou - jak je ve Varech tradicí - celou dobu doprovázelo dunění diskotéky pod hotelem Thermal. V tomto případě šlo ovšem o výstižný kontextový doplněk. Svět hoří, lidé jsou bezdůvodně zabíjeni, ale ti, kdo jsou dostatečně privilegovaní a otrlí, nepřestávají tančit.

Další izraelský zástupce v programu byl prostoupen spíš melancholií než vztekem. Režisér Tom Shoval se ve svém novém filmu Dopis pro Davida pokouší formou intimního filmového dopisu oslovit svého přítele a někdejšího herce Davida Cunia, který byl v říjnu 2023 unesen Hamásem a dosud zůstává v zajetí. Shoval kombinuje dřívější filmové materiály a záběry z filmu Mládí, který s Cuniem natočil, s úvahami o umění, lidské zranitelnosti a přátelství.

Jde o pokus zůstat v kontaktu se zmizelým, zhmotnit vzpomínky na něj a současně vyjádřit nevyřčené obavy, vinu i zoufalství. Film je ovšem limitován osobní perspektivou. Vyhýbá se širšímu politickému kontextu. Zmínka o okupaci, blokádě Gazy či asymetrii moci zde chybí. Emocionální apel tak zůstává jednostranný. Přesto nejde o propagandu, ale o snahu najít způsob, jak mluvit s někým, koho už možná nikdy neuslyšíte. 

O poznání syrovější a radikálnější je dokument Jít s duší na dlani íránské režisérky Sepideh Farsi. Snímek vznikal na dálku: režisérka navázala kontakt s Fatmou Hassonou, mladou básnířkou a fotoreportérkou žijící v pásmu Gazy. Po dobu více než 200 dní spolu vedly videorozhovory - o každodenním životě v obleženém městě, o poezii, smrti, odporu, důstojnosti. Forma je minimalistická: displej telefonu, fotky, textové zprávy a mluvící tvář mladé ženy, která navzdory rostoucí beznaději nepřestává přinášet svědectví o tom, co vidí.

K tragické ironii celého projektu patří skutečnost, že Fatma byla spolu s deseti členy své rodiny zabita izraelským náletem jen dva dny po oznámení, že film bude uveden v programu ACID na festivalu v Cannes. Z neokázalého dokumentu, který nakonec nevypráví tolik o politice a ideologii, jako o snaze přežít a podat o tom zprávu, se tak stal její posmrtný testament. 

Čtvrtý snímek Vše, co z tebe zbylo je ambiciózní rodinnou ságou, která zachycuje osudy tří generací jedné palestinské rodiny od roku 1948 po současnost. Režisérka Cherien Dabis, známá i jako filmová a seriálová herečka, zvolila konvenčnější narativní formu. Natočila emotivní melodrama, v němž se osobní přiloženě prolíná s historickým. 

Film sleduje vývoj izraelsko-palestinského konfliktu skrze dramata jednotlivců. Milostné vztahy, odloučení, útěky, tábory, exil, návrat i nemožnost návratu. V centru stojí postava matky, která drží rodinnou paměť pohromadě, zatímco se kolem ní hroutí politická i společenská realita. Dabis nezlehčuje násilí okupantů, ani se v něm nevyžívá a příliš nesklouzává k patosu. 

Během vrstevnatější druhé části filmu se do centra vyprávění dostává morální dilema rodičů, kteří přišli o syna a musejí se rozhodnout, jak naložit s jeho odkazem. Dokáží překonat obrovskou bolest ze ztráty a odpustit těm, kdo nesou vinu na jeho smrti? Filmu se přes počáteční těžkopádnost a schematičnost daří zprostředkovat něco, co se pro svou rozsáhlost vzpírá představivosti - utrpení národa, který je postupně připravován o svůj domov. 

Vše, co z tebe zbylo nekončí usmířením. To by za stávající politické situace působilo nepřesvědčivě a naivně. V dojemném finále, které příběh dovádí až do roku 2022, ale dochází alespoň ke snaze o dialog a přiblížení se tomu, jaký strach a jakou nenávist oprávněně pociťují ti druzí. 

Při podobně citlivém a živém tématu není vždy snadné udržet rovnováhu mezi pravdivostí a angažovaností, mezi vztekem a porozuměním. Čtyři uvedené film to ale vesměs zvládají - každý hájí určitý úhel pohledu, ale s respektem k hledisku opačné strany. Společně ukazují, že i v době, kdy slova ztrácejí váhu a snaha o vyjednávání selhává, mají obrazy značný humanistický potenciál.

V jistém kontrastu k těmto filmům - často realizovaným za náročných podmínek, s minimem prostředků a maximální osobní angažovaností - působí skutečnost, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je letos podporován i společností STV Group, českým výrobcem zbraní, který zásobuje mimo jiné izraelskou armádu. 

Závěrem se tak nabízí otázka, zda by festival, který svým programem citlivě otevírá prostor pro filmy o civilním utrpení v Gaze, o únosech Izraelců, o generacích žijících ve stínu násilí, neměl být stejně vnímavý i při volbě partnerů, kteří jeho existenci umožňují.