22 0 0 09.09.2025
Zrodil se ve chvíli, kdy jsem trénovala s českými plavci, kteří plavali La Manche přede mnou, a v poměrně mladém věku jsem se s nimi v tréninku držela. Z toho pak vykrystalizovalo, že bych to už v nižším věku mohla zkusit také.
Asi ne. To je možná ta výhoda nižšího věku - nepřemýšlíte tolik o důsledcích a následcích. Skočila jsem do toho po hlavě a nebála jsem se toho.
Uplynulo 15 let, už na to tak často nevzpomínám. (úsměv) Ale nejsilnější bylo asi setkání s tuleněm na konci. Když jsem doplavávala a vylezla jsem na ten kámen, tak místo abych se soustředila na pocit, že jsem to dokázala, viděla jsem, že na mě kouká tuleň, a začala jsem se hrozně bát. I proto jsem zpátky na loď plavala obrovským obloukem, abychom se ideálně nepotkali.
Dodneška se bojím, jsem strašný strašpytel. Ani když jsem na dovolené a měla bych si jít zaplavat sama, vůbec se mi nechce. Ráda plavu v přehradách a řekách, kde to znám, a ideálně s někým.
Nejvíc se bojím při tréninku, ale když přijde závod nebo takový pokus jako na La Manche, tak to ze mě opadne. Když jsem jednou plavala závod v Izraeli, proplaval pode mnou rejnok a taky jsem se nebála. Jen jsem to brala jako upozornění, že nesmím vypadnout z balíku a musím makat, abych zůstala s ostatními plavci.
Ano, to teda byl. Ale myslím, že pocit suché půdy pod nohama bych si nenechala ujít. I kdyby to bylo ještě těžší, zkoušela bych to třeba doteď.
To bylo. Vidíte, už si dobře vzpomínám. (úsměv) To nebyl dobrý zážitek. Lodivod spěchal na nějakou párty, hnal to zpátky, co to šlo. U mě se mezitím nakumulovala únava, vyčerpání, nevyspání. Byla jsem k mořské nemoci poněkud náchylnější.
Poprvé jsem se vůbec nedostala do vody. Funguje to tak, že si zarezervujete pokus v období nižších proudů, což bývá týden až deset dní. Jenže mně podmínky v tom okně nevyšly a nechtěli jsme s celou rodinou čekat v Doveru dalších několik týdnů. Vrátili jsme se domů a čekali na povel k přesunu. Je nutné říct, že přírodní podmínky ten pokus samozřejmě hrozně ovlivňují.
Velice. Několik plavců se pokusilo vyplavat bez lodi a lodivoda, přičemž žádný se nikdy nevrátil. Vymýšlet něco takového je naprostá hloupost. Ten lodivod zná veškeré proudy, lépe než my suchozemští. Ví přesně, kdy máme být na jakém místě. Spočítá si přesně podle rychlosti, aby ho proudy dovezly tam, kde má být.
Vyšlo to na 38,5 kilometru.
Určitě to bylo nejdelší, pak už jsem nic delšího neplavala. Ale závodů na moři bylo více a často zmiňuju mistrovství světa v Jižní Koreji. Hlásili nám tam různé tajfuny, přesto nás nechali doplavat závod na 25 kilometrů. I když stáhli z vody záchranné čluny. (úsměv) Trenér mi na každé občerstvovačce sliboval, že to je poslední kolo a pak nás vytáhnou…
Přesně, bylo to hrozně těžké. To byl asi první závod, v jehož průběhu jsem úplně zapomněla na to, že se závodí. Spíš jsem se soustředila na to, abych se dostala z vody. Jindy by při závodě MS nepřipadalo v úvahu, abych si plavala prsa, ale tady to jinak nešlo. Vyloženě jsem hledala bójku, abych věděla, kde se otočit.
Přirozeně šlo na druhou kolej. Stále se snažím udržovat, ale už bych se nenazvala profesionálním plavcem. Spíš jsem plavec hobík a objevuju zdravotní efekt plavání. Když člověk stojí celý den na sále, pak je fakt rád, že si jde odpoledne zaplavat a protáhnout záda.
S tím jsem začala už někdy v sedmi letech. Obecně to mám tak, že každou sezonu stihnu více nebo méně závodů, ale nejvíc na stranu šlo bazénové plavání. A třeba minulý víkend jsem plavala 20 kilometrů na mistrovství republiky v Račicích, což jsem si nemyslela, že ještě budu schopná doplavat.
Vyhrála jsem. (smích)
Překvapuje mě to pořád a čekám, kdy tělo řekne dost. Kdy řekne, že už nemůže žít z těch kilometrů, co mám naplaváno z předchozích let. Ale je pravda, že jsme to s trenérem zkoušeli počítat a těch kilometrů je opravdu hodně - asi 31 tisíc za život. Chvilku potrvá, než to člověk ztratí.
Teďka ne, soustředím se přeci jen na tu nemocniční kariéru, tady mám takové klasické absolventské cíle. Dostat se co nejvíce do oboru, vědět co nejvíce, udělat kmenovou zkoušku, případně atestaci a na něco se specializovat. Třeba se k La Manche ještě někdy vrátím.
(smích) Je to tak. Můj otec a trenér si dělali vždycky srandu z toho, že jsem jeden z mála plavců, kteří plavali přes La Manche a neukončili tím kariéru. Protože většinou to bývá natolik zničující zážitek, že bývá posledním, co se týče sportu. Já jsem to zatím vzala obráceně. Začala jsem tím a uvidíme, jestli tím třeba skončím ve dvojnásobném množství.
Žádná česká žena nepřeplavala La Manche tam i zpět. Z mužů to zvládl David Čech. Je to obrovská výzva pro kohokoliv.