Právě v tom se převaha spojenců, tedy USA, Velké Británie a Sovětského svazu, stala tak drtivá, že konflikt skončil bezpodmínečnou kapitulací Německa i Japonska. Spojenci, konkrétně Američané, přitom měli v rukou pojistku vítězství v podobě zbrusu nové atomové bomby.

Dělníci nad generály

Navzdory tomu to vůbec nebyla výhra automatická. Na počátku války, v roce 1939, byla materiální převaha na straně fašistického dvojbloku Německa a Itálie a odpovídal tomu i vývoj na válčištích. Polsko, proti němuž vystoupil také Sovětský svaz, padlo. Celková převaha Německa daná jeho náskokem ve zbrojení během druhé poloviny 30. let se zhmotnila i v dobytí Francie. Její průmyslový potenciál pak přešel na Hitlerovu stranu.

Uprostřed roku 1940 Velká Británie bojovala prakticky sama, podpora ze strany jejích dominií se teprve rozbíhala. Londýn, který čelil hrozbě nacistické invaze na ostrovy a kde část vlády uvažovala o separátním míru s Berlínem, zachránil zázrak: vyhraná letecká bitva o Anglii.

O rok později podobný zázrak, skutečnost, že Rudá armáda dokázala ubránit Moskvu, přibrzdil německý blitzkrieg na východní frontě. Do boje proti bolševismu a za získání životního prostoru šel však Hitler podpořen hospodářskou silou většiny Evropy. HDP zemí, které okupoval, dokonce převyšoval hospodářský výkon samotného Německa. Podle propočtů britského ekonoma Anguse Maddisona šlo v přepočtu o 439 miliard dolarů v paritě kupní síly z roku 1990 oproti 401 miliardám dolarů. Ekonomický výkon SSSR pro rok 1941 se dnes odhaduje na 359 miliard a plně zmobilizované Británie na 361 miliard dolarů.

Přesto v té chvíli šlo o závod s časem, protože USA, které vstoupily do války v prosinci 1941, teprve musely převést ekonomiku na válečné potřeby. Takže vyhlídky Německa a Japonska podle britsko‑amerického ekonoma a historika Marka Harrisona ještě v roce 1942 vypadaly lépe, než by se s ohledem na jejich drtivou prohru o necelé tři roky později zdálo.

Pokud by se Rudé armádě nepodařilo zastavit wehrmacht u Stalingradu a jestli by Američané v bitvě u Midwaye neuhájili proti Japoncům Havajské ostrovy a tím své západní pobřeží, ekonomická převaha spojenců by se nestačila prosadit a válka mohla trvat dlouhá léta.

V roce 1943, kdy už válečná ekonomika spojenců běžela na plný výkon, země Osy, tedy Německo, Japonsko a Itálie i jimi ovládaná území, produkovaly jen 47 milionů tun oceli. Antifašistická koalice ale 118 milionů. Což například znamenalo, že v roce 1943 mohl Hitler a jeho spojenci poslat na frontu 13 tisíc nových tanků, zatímco jejich odpůrci 61 tisíc. Odrazem hospodářské převahy bylo naprosté zmaření německé ofenzivy u Kurska a vylodění západních spojenců v Itálii. Nebo masivní bombardování německých měst a závodů a zatlačování japonských sil v Tichomoří.

V roce 1944 už byla převaha spojenců drtivá. To jim umožnilo mít ve zbrani 28,6 milionu vojáků, zatímco protivník jich mohl nasadit necelých 15 milionů. Důsledkem bylo vylodění západních spojenců v Normandii a těžká porážka Němců v Bělorusku, což Rudé armádě otevřelo dveře do střední Evropy a na Balkán. Američané se začali vracet na Filipíny.

Na počátku roku 1945 už byly jak Německo, tak Japonsko ekonomicky zdevastované a vojensky oslabené natolik, že se boje přesunuly na jejich území. Válka proto neskončila uzavřením příměří, ale bezpodmínečnou kapitulací a okupací.

Atom jako pojistka

Pokud jde o vojenskou techniku, nebyla převaha spojenců tak výrazná. Německý průmysl vyráběl vynikající tanky a děla, přišel s proudovými stíhačkami a také s raketami. Velkým problémem ovšem byla nedostatečná produkce všech zmíněných zbraní daná i nedostatkem surovin. Amerika, hlavní spojenecká zbrojírna, s masovou výrobou nikdy potíže neměla a dál pokročila s motorizací a elektronizací armády.

Kromě toho se síla amerického průmyslu projevila při konstrukci atomové bomby. Jaderná fyzika pokročila již ve třicátých letech a atom byl rozštěpen v roce 1938 poprvé právě v Německu. K vojenskému využití objevu ale pod nátlakem fyziků v čele s Albertem Einsteinem a Enricem Fermim přistoupili daleko razantněji v USA. Právě v obavě, aby hitlerovské Německo takovou zbraň nevyvinulo jako první. "Představa třetí říše ovládající svět na tisíc let jadernými zbraněmi pro ně byla děsivá," vysvětluje jejich motivaci americký historik Richard Rhodes, autor studie o vývoji atomové bomby.

Za podpory prezidenta F. D. Roose­velta a za spolupráce armády s firmami se rozběhl program Manhattan. Washington do něj vložil dvě miliardy dolarů, téměř dvojnásobek ročního objemu předválečné československé ekonomiky. Na plný úvazek se do něj zapojilo 120 tisíc lidí.

V jeho rámci Enrico Fermi v roce 1942 spustil v Chicagu první reaktor. Nešlo o zdroj energie pro elektrárnu, ale o součást prací na získání atomové výbušniny, plutonia. Výsledkem programu byla v létě 1945 trojice jaderných bomb. Jedna byla otestována v Novém Mexiku. Dvě další, jednu uranovou a druhou plutoniovou, Američané v srpnu 1945 svrhli na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Což výrazně přispělo ke kapitulaci Japonska.

Pokud by se válka v Evropě protahovala - třeba po hypotetickém odražení invaze v Normandii či úspěchu poslední německé ofenzivy na západě v Ardenách v závěru roku 1944, lze si představit atomové bombardování německých měst. V alternativní historii se často mluví o Mnichově, který nebyl poničen konvenčními leteckými útoky, a bomba by tak naplno předvedla svoji sílu.

V takovém případě by Německo nemělo proti americkým jaderným bombám co postavit. Na počátku jeho jaderného zaostávání byla Hitlerova nedůvěra k "židovské fyzice" a obava, že taková exploze zapálí celou atmosféru. Později roztříštěnost výzkumu a nedostatek financí. Zřejmě také chybný propočet německých vědců, že k výrobě bomby je nezbytné mít nikoliv desítky kilogramů, ale tuny atomové výbušniny, což bylo mimo možnosti třetí říše. Na německý projekt šlo jen osm milionů říšských marek, tisíckrát méně než v USA, a tak nepřekročil laboratorní podobu. Takový alespoň je oficiální výklad. Německý historik Rainer Karlsch - na rozdíl od většiny dalších znalců problematiky - je ovšem přesvědčen, že vědecké týmy SS postoupily podstatně dále a zkonstruovaly atypickou a daleko slabší jadernou bombu. Kterou v březnu 1945 otestovaly v Durynsku. Dokonce hned na lidech, při pokusném výbuchu měly zahynout stovky sovětských válečných zajatců.

Poražená Evropa

I bez všeobecné jaderné apokalypsy druhá světová válka přinesla ohromné materiální ztráty a propad ekonomiky, zejména v Evropě. Celkové škody se vyčíslují na tři až pět bilionů předválečných dolarů, přičemž HDP v USA v roce 1939 představoval 90 miliard dolarů. Ekonomové Richard Baldwin a Charles Wyplosz spočítali, do jakého roku - měřeno hospodářským výkonem - se jednotlivé země v roce 1945 propadly. Zatímco ve Velké Británii a v neutrálním Švýcarsku HDP mírně vzrostl, Dánsko a Norsko se už propadly. Belgie klesla o 20 let, Německo o 40, Francie se ocitla až v 19. století. Pro Sovětský svaz stejný výpočet neexistuje, dobové odhady tvrdily, že hospodářsky ztratil alespoň deset let.

Válečnou konjunkturu naopak prožili v USA. Ty na svém území zkoncentrovaly více než polovinu průmyslové výroby světa a HDP na osobu tam vzrostl z 6126 dolarů v roce 1938 na 11 709 dolarů v roce 1945. I tam se ale roztočily tiskárny na peníze a prosadila politika dluhů, což ještě v padesátých letech minulého století v USA přineslo inflaci.