V porovnání s himálajskými osmitisícovkami se může zdát zdolání 6190 metrů vysokého vrcholu jako brnkačka. To ale jen pro laika. 

Realita je jiná. Přízvisko "nejchladnější hora planety" se nezrodilo jen tak. Teplota se tu i v létě pohybuje kolem třiceti nebo čtyřiceti pod nulou a fičí ledový vítr.

Místní indiánské kmeny ji kdysi pojmenovali s respektem Denali, tedy Vysoká. A věděli proč. Tak blízko severnímu pólu je vzduch řidší i v nižších výškách, a kdo se vydá na vrchol, musí počítat s rizikem výškové nemoci.

Když se tedy parta Čechoslováků v roce 1980 rozhodla, že se na Aljašku vydá, nebyla to žádná snadná expedice. 

Tým jedenácti horolezců vedený Michalem Orolínem měl navíc smělý plán. Dostat se na vrchol stěnou, kterou se ještě nikdo nevydal, a cestu pojmenovat po kamarádovi a parťákovi horolezci Milanovi Křiššákovi.

Ten zemřel o rok dříve, když se účastnil záchranné akce ve Vysokých Tatrách.

Ale pro svůj nápad si nevybrali zrovna nejlepší sezonu. Tou dobou v Národním parku Denali panovalo šílené počasí, a když konečně počasí dovolilo a mohli alespoň přistát na nejbližším letišti, slyšeli samé špatné zprávy. 

"Z hory se vracela jedna neúspěšná výprava za druhou. Američané, Kanaďané, Švýcaři, Japonci, všichni ztroskotali na velmi zlých povětrnostních podmínkách. Francouzům zahynul jeden člen výpravy při pokusu o vrchol. Úspěšná byla jen skupina mnichovských horolezců, ale ti se vrátili se silnými omrzlinami," psal ve svém článku pro časopis Vysoké Tatry jeden z členů výpravy Miloslav Neumann.

I dnes se uvádí úspěšnost zdolání nejvyšší hory Severní Ameriky někde mezi 50 a 60 procenty. Tehdy to bylo nějakých 20 procent. 

Přesto se po týdnu čekání obloha rozestoupila, hora se zjevila československým dobrodruhům a přípravy na vrcholový útok mohly začít.

Plán byl vylézt novou cestou a zpátky se vrátit takzvanou Japonskou cestou po jižním pilíři. Obě cesty ale bylo potřeba připravit a zafixovat. 

Jenže počasí jim nedá dost času na přípravu. Dne 5. června ráno, čtyřčlenná skupiny Čechoslováků zrovna zasedla ve stanu k odpočinku po dvanáctihodinovém výstupu do sedla Japonskou cestou, když se dramaticky změnily podmínky.

"Začíná sněžit a foukat silný vítr, který se mění v uragán. Je minimální viditelnost, bez brýlí se nedají otevřít oči, ty nám zalepuje sníh. Vítr trhá stan. Tápeme po hřebeni a hledáme vhodné místo pro vykopání jeskyně," vzpomíná Neumann, který byl součástí skupiny nešťastníků.

Celý den hledali a kopali úkryt pro čtyři horolezce. Nemilosrdná sněhová bouře je uvěznila v improvizované jeskyni až do rána 7. června. Pak mohli sestoupit do základního tábora.

Bylo jasné, že plán je potřeba změnit. Tým se rozdělil na dvě čtyřčlenné skupiny. Ta první se postará o prvovýstup, ta druhá připraví ústupovou cestu přes jižní pilíř.

K vrcholu vyrazily obě čtveřice 9. června ráno a opět si s nimi pohrály povětrnostní podmínky.

"Vystupovali jsme za nádherného počasí, dostali jsme se do sedla, ale celý následující den jsme kvůli silném větru trávili v jeskyni, druhá skupina si musela vysekat lavici v silném ledu, kde také bivakovala," líčil Neumann.

Další dva dny už ale lezení přejí. Jako první se na vrchol dostává skupina z cesty jižním pilířem, v pátek 13. června pak dotáhne prvovýstup i druhé kvarteto. 

"Je velká zima, omrzají nám přitom ruce. Proto po krátkém pobytu na vrcholu sestupujeme," dodal poslední vzpomínku Neumann.

Cíl ale splnili. Cesta skalní stěnou na jižní straně Denali už navždy nese jméno Milana Kriššáka.