Herečka Marion Cotillardová překlenula hranice mezi hollywoodskou a evropskou kinematografií, mainstreamem, nezávislým filmem i autorskými snímky. Svým sofistikovaným projevem a šarmem trochu připomíná Gretu Garbo.

Když hrála v batmanovském blockbusteru Temný rytíř povstal, jen o dva roky později se objevila ve festivalovém dramatu Dva dny, jedna noc od bratrů Dardennů - mistrů moderního filmového realismu. Začínala ve francouzské populární sérii akčních komedií Taxi, roku 2007 získala celosvětový věhlas za ztvárnění Edith Piaf, ověnčené několika cenami včetně Oscara. Před čtyřmi lety hrála v postmoderním muzikálu Annette, letos na Berlinale se představila jako ledová královna v meta pohádce The Ice Tower.

Herečka se schopnostmi chameleona

Má mnoho tváří. V každé roli dokáže být jiná a přesto tatáž. Ve filmech hraje již od dětství, v šesti letech získala první televizní roli. Napříč celovečerními filmy, televizí, seriály či krátkometrážními počiny ztvárnila okolo 100 rolí. Je takřka nemožné je všechny vyjmenovat. Sama dle vlastních slov nehledí na žánr či produkci, zajímá ji především scénář. Pokud má pocit, že má filmu co nabídnout, jde do toho. 

Ale právě na její zlomové roli Edith Piaf lze dobře ilustrovat, proč je francouzská diva tak jedinečná. Při přípravě na ztvárnění slavné šansoniérky prošla náročnou hlasovou přípravou i maskováním. Její herectví ale není založené na pouhé imitaci. Dokázala zachytit mytickou auru slavné Piaf, byla stejnou měrou půvabná i zneklidňující. A za roli si právem odnesla Oscara, navíc v době, kdy získat toto ocenění za neanglicky mluvenou roli bylo raritou. Cena pro herečku znamenala a znamená otevřené dveře v Hollywoodu.

Kombinuje disciplínu, zevrubnou rešerši a oddanost roli, když se jí dokáže otevřít i mimo kameru, nikoli však maniakálním stylem. Výsledek je elektrizující. Její pohledy a pohyby jsou přímo magnetické, obracejíc naši pozornost k něčemu hlubšímu, takřka nehmotnému. A je jedno, zda hraje v intimním dramatu, burácivém experimentu či žánrovce. Obecně si vybírá především role zraněných a morálně komplexních postav, jejichž chování se nedá jednoznačně kategorizovat.

Skrze držení postavy, způsob, jakým uchopuje rekvizity, chodí nebo zkrátka jen hledí na ostatní, pomalu odhaluje nitro komplikovaných postav. V Počátku Christophera Nolana, jenž je obecně kritizovaný za to, že si s ženskými postavami tvůrčím způsobem úplně nerozumí, dokázala Cotillardová ztvárnit vrstevnatou ženu, jakkoli je její funkce hlavně symbolická a odráží potlačovanou vinu protagonisty. To, co by mohlo skončit jako stereotypní femme fatale, se v jejím podání proměnilo ve složitou a zranitelnou osobnost.

To samé lze říct i o filmu Temný rytíř povstal, kde v roli manipulativní Mirandy vede na scestí hlavního hrdinu. Opět zvládla do tváře v zásadě jednoduché postavy propsat ambivalenci, zranitelnost a syrovost. A to právě díky průpravě v evropské kinematografii, kde dominují filmy silně napojené na postavy a jejich psychologii spíš než na kauzálně vycizelované hollywoodské vyprávění.

Ambasadorka Chanelu i ekologická aktivistka

V sociálním dramatu Dva dny, jedna noc pak odhodila svůj typický glamour, aby ztvárnila zlomenou a s depresemi zápolící pracovnici v továrně. Právě zde nejvíce vyniklo její umění mlčenlivých pohledů, které fluidně využívá jako nositele dramatického efektu a emocionálního dopadu. Cotillardová disponuje vůči svým postavám maximální empatií. Jak sama několikrát v rozhovorech zmiňuje, osudy konkrétních rolí po dobu natáčení ovlivňují její náladu i rozpoložení.

Jakkoli chameleonsky její filmografie působí, mezi jejími postavami lze vidět jasné a kontinuální pojítko. Dokazuje, že mezi křehkostí a výbušností je velmi tenká hranice. Pro Cotillardovou je také důležité, že i když se objevuje v anglofonních rolích, vždy vyzařuje onu takřka mytizovanou energii francouzské ženy. Opět po svém. Neskrývá svůj přízvuk, filmaři s její lokální podstatou často pracují. Hollywood benefituje z její internacionální obliby, ona zase získává globální dosah, díky němuž se může svobodně pouštět do menších, nekonvenčních a riskantních projektů.

Její mediální obraz a život mimo plátno jdou s její hereckou kariérou ruku v ruce. Obléká se elegantně a sofistikovaně, jako ambasadorku si ji vybrali francouzské značky Dior a Chanel. Angažuje se v environmentální problematice. Účastní se protestů Greenpeace, podporuje udržitelný rozvoj, boj proti klimatickým změnám, ochranu oceánů i domorodých kultur. S partnerem, hercem a režisérem Guillaumem Canetem, má dvě děti: syna Marcela a dceru Louise. Skandály se jí vyhýbají. V rozhovorech vystupuje autenticky i s nádechem tajemna. Všechny tyto aspekty plasticky utváří její obraz nadnárodní filmové hvězdy.