Já a focení? No tak není to žádná sláva, ale snad ani taková hrůza. Poukaz na workshop Fotíme mobilem se slavným fotoreportérem Janem Šibíkem mě přesto nejprve trochu vyděsil. Ale co. Mít možnost strávit den s Janem Šibíkem není úplně obyčejná příležitost.

Takže pojďme na to.

Je červnová neděle, chvilku po desáté hodině a já sedím v titěrné místnosti s dalšími čtrnácti kurzisty. "Dneska teda 15 lidí, takže to máme rekord," pobaveně zahlásí na konto účasti Šibík a seznamuje nás s průběhem workshopu. "Tento e-mail si napište. Protože na tuto adresu mi pošlete výsledek dnešního workshopu, bude to pět fotek. Do výběru vám vůbec zasahovat nebudu. Protože jedna z nových věcí, co je potřeba, abyste se naučili, je rozhodnout se pro nějakou svoji fotku. Když se jedná o naše vlastní fotky, tak to se nám vybírá nejhůř," vysvětluje Šibík.

Začínám panikařit. Pomalu, ale jistě.

Od foťáku k mobilu

Šibík vzpomíná, že když byl redakcí časopisu Reflex vyslán fotit reportáž na tržiště do areálu bývalé Kolbenky, u vchodu mu tehdy dva robustní pánové vysvětlili, že ho dovnitř s foťákem v žádném případě nepustí. Druhý den se na místo vrátil zpět, vybaven iPhonem 4S a z místa pořídil své první fotografie na mobil.

"Ceny tam byly hodně nízký, pestrej sortiment, prostředí sociální, takový zpruzený, ale když je někdo zpruzený, tak to je pro fotku vždycky dobrý," vzpomíná Šibík. Fotografie v Reflexu nakonec skutečně otiskli na celé dvojstrany a k překvapení všech jen málokdo poznal, čím byly pořízeny.

Tuto zkušenost si následně potvrdil v Libyi. "Na jednom rameni máte foťák, na druhém batoh, začne se střílet, vy zmatkujete, protože se v podstatě nemáte za co schovat. Byl tam taky fotograf Christopher Brown, ten přijel se dvěma mobily. Ostatní fotografové na něho koukali, klepali si na čelo, jestli se nezbláznil," vzpomíná Šibík na Libyi.

Jeho vyprávění má váhu, s foťákem na rameni projel skoro celý svět, fotil války v Afghánistánu, Chorvatsku a Bosně, hladomory v Súdánu, Somálsku nebo Etiopii, genocidu ve Rwandě. Ve svém oboru patří ke špičce.

Když víte, co hledat

Ale teď jsme v klidu a bezpečí na Karlově mostě a Kampě. Den strávený s Janem Šibíkem mi snad otevře oči a naučí, jak se i ze snímku pořízeného mobilem může stát silný obraz - když víte, co hledat.

Focení na mobil má podle něj dvě velké výhody, které v kurzu zakusíme. Jedna je, že ho z kapsy vytáhnete hned, takže vám žádná situace neuteče, ale větší plus je, že když fotíte mobilem, tak vás nikdo nebere vážně. "Brown udělal ty nejlepší fotky ze všech fotografů, co tam byli a měli s sebou foťáky i za statisíce," překvapuje kurzisty Šibík. 

Šibíkova svatá trojice

První rada, která zaznívá, je - buďte blízko. V obličeji člověka je poznat, jestli je  naštvaný, jestli má radost, jestli je smutný nebo třeba v rozpacích. A z toho vyplývá rovnou druhá rada, kterou Šibík dává: fotit lidi primárně zepředu tak, aby na fotce byly obličeje.

"Všechny rady, které vám řeknu, tak nejsou dogma, není to tak, že to nemůže být jinak. Ale jsou to výjimky. Můžete udělat dobrou fotku, kde bude silueta 50 metrů od vás," doplňuje Šibík. A rada poslední - když vám z nějakého důvodu situace přijde zajímavá, dělejte fotek co nejvíc. Samozřejmostí je dobrá kompozice. "Dobrá kompozice je taková, že je na snímku jen to, co tam má být a není tam nic navíc," směje se Šibík.

Praktických rad jsme dostali ještě další hromadu, a teď jsme připraveni zúročit je ve světě. Přesněji řečeno, na Karlově mostě.

Shlukujeme se pod Staroměstskou mosteckou věží. Je jedenáct dopoledne, dělá se horko a já si v duchu snažím vzpomenout, kdy jsem tu naposledy byla. "Takže vytvoříte dvojice a budete pracovat spolu. V určený čas se na tomto místě s každou dvojicí sejdu, projdeme se po mostě a ukážeme si dobré záběry," vytrhne mě Šibík ze snění.

Jak vyděsit turisty

Dvojici tvořím s praktickým lékařem Petrem z Pardubic, který si mé sympatie získal téměř okamžitě. Času do "našeho praktického okénka" máme dost, tak si dáme nejdřív kávu. Ale netrvá dlouho a procházíme se v malebných uličkách Kampy, kde nechybí dramatické stíny, turistický ruch ani klidná zákoutí s odrazy ve vodě.

S telefony v rukou hledáme objekty našich snah. Když jsem skupinu opouštěla, naprosto jasně jsem věděla, co hledám. Smějící se nebo jinak emočně zabarvené dítě uprostřed Karlova mostu. Realitou jsou nám však lidé bez domova a turisti. Fotit cokoli bylo vlastně mnohem těžší, než jsem čekala.

Držím se rady dostat se co nejblíž, ale to není tak snadné. Vyděšení turisté prchají ze záběru. "Proč mě fotíte," ptají se podrážděně. Když jim to vysvětlím, začnou pózovat a s reportážní fotografií je amen.

Lekce trpělivosti

Nakonec jsme s Petrem dostali několik dalších rad ohledně kompozice, světla a práce s kontrastem. Na Karlově mostě jsme se snažili zachytit atmosféru ruchu - turisty, pouliční umělce i momenty ticha mezi davy. Šibík nás vedl k tomu, abychom si všímali detailů: stínu, rušivého prvku v pozadí nebo výrazu tváře. Na Kampě jsme pak měli více prostoru pro kreativitu - historické vozidlo mezi zábradlím nebo momentky kolemjdoucích s výraznými, barevnými prvky.

Celý workshop byl svižný, přirozeně vedený, a přesto nabitý konkrétními poznatky. Jan Šibík nás motivoval k tomu, abychom fotili jinak - s větším záměrem, trpělivostí a přemýšlením o příběhu, který obraz vypráví. A jak se mi to povedlo? Na pět vybraných fotografií, včetně Šibíkova hodnocení mojí práce, se podívejte do galerie.