Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer, kteří vytvořili úderné scenáristické trio s osobitou poetikou, dokázali skloubit pronikavě moderní autorskou výpověď s přístupnou a masám otevřenou zábavou, z níž se stal mainstreamový hit. A dodnes jsou jejich filmy jedny z nejvíce připomínaných, především Hoří, má panenko a právě Lásky jedné plavovlásky. Forman se během studia FAMU a po něm angažoval jako asistent režie i spoluscenárista. Učil se od Alfréda Radoka či Martina Friče, kořeny autentického pohledu na život mladých lidí bychom našli ve filmu Štěňata.

Debutoval pseudodokumentem Konkurs a anekdotickým vyprávěním Kdyby ty muziky nebyly, uvedenými jako dvojfilm. Prokázal cit pro autenticitu, uzemněnou mluvu, a především porozumění pro svět mladých, kteří jsou neustále rozkročení mezi nároky dospělých, falešnými ideály a deziluzí. Humor se překrývá s tesknou melancholií. Navázal suverénní výpovědí o mezigeneračním zacykleném neporozumění, kdy tyto prvky akcentoval ještě silněji. Na trojlístku filmů pracoval s Passerem i Papouškem, s každým však zvlášť.

Oklamaná dívka v nočních ulicích

Lásky jedné plavovlásky představovaly jejich první "hromadnou" spolupráci. Passer s Papouškem se později pustili i do vlastních režijních projektů. Námět, jak několikrát Forman v pamětech i dokumentech zmiňoval, vychází z historky, kdy údajně potkal ženu nesoucí velký kufr, která ztracená a nespěchající bloumala nočními ulicemi. Dal se s ní do řeči a zjistil, že přijela za mužem, který ji však oklamal a zaslal falešnou adresu. Passer pak historku vyprávěl trochu jinak. Základ byl však stejný. Oproti předchozím filmům zde Forman zvolil stylizovanější optiku.

Snímek otevírá frontální záběr na dívku, která surově znějícím hlasem zpívá neuhlazenou kytarovou odrhovačku. Hned první segment srší mládím, energií a puncem revolty. Na prvním místě je nedokonalá a o to živější autenticita. Kytara jako symbol vzdoru společenské rigidnosti postupně nabírá i dalších významů. Když mladík Milda v podání Vladimíra Pucholta v propletení s protagonistkou Andulou ztvárněnou Hanou Brejchovou leží a básní o Picassově "kytáře", objekt nabývá erotického významu, zatímco v závěrečném segmentu kytarové tóny v podkresu záběru, kdy se protagonistka vrací k monotónní práci, nabírají tesknou a svazující úlohu.

Právě variace několika motivů, kromě kytary třeba proměňující se symbolika prstýnku, přispívají k sevřenosti vyprávění. Lásky jedné plavovlásky se totiž snaží o kompaktnější, kauzálně provázanější tvar než předchozí Formanovy filmy. Zde dosud nejpronikavěji kombinuje prvky anekdotického půdorysu o tom, jak holka potká kluka, stylu cinema verité, stylizovanějších pasáží a tradice české komedie, v níž byla vždy propsaná určitá hořkost i vážnost. Vyprávění a téma se zlomí s taneční zábavou, kdy Anča pozná Mildu. Dosavadní pohled na děvčata bez mužů morfuje v milostně snový motiv, zakončený v moralitě.

Vyprávění zřetelně graduje a posléze nezvratně padá dolů, vstříc bolestivé deziluzi. Lidská komedie se překlápí do intimní tragédie. Politika ani systém nejsou explicitně zmiňované. Forman spoléhá na rozkrytí nicotného stavu společnosti skrze drobnokresbu postav a všudypřítomnou ambivalenci. Vyprávění vytváří bezvýchodný kruh, kdy mladí nemají na vlastní cestou vyšlapanou budoucnost žádnou šanci a starší generace si na individualismus potlačující styl života zvykla, nezná nic jiného. Oběma stranám Forman měří stejně. Univerzální motivy dělají z filmu nestárnoucí reflexi odvěkých problémů.

Kdo poslouchá za dveřmi?

Podvratně přistupuje i k výstavbě humoru. Dodnes si připomínáme slavnou a improvizovanou postelovou scénu. Už ale zapomínáme na subtilní a křehký záběr, v němž Andula poslouchá za dveřmi. Návrat k ní po groteskní a výbušné sekvenci nás vybízí k revizi před pár sekundami vyvolaného smíchu. Mistrovsky propletená ironie s empatií je v ostrém kontrastu k mrazivé výpovědi o zakořeněných návycích. Nikdo za své činy nepřijímá odpovědnost, a už vůbec ne za ty druhé, jednání ovládá podezřívavost. Vzdor je jen krátkodobým aktem, marným voláním o pomoc. Dlouhodobá kontinuita je nemožná.

V jádru bolavý narativ, který neuhýbá před mizerií, Forman předkládá v sérii bravurně a s lehkostí inscenovaných segmentů. Od stativu odpoutaná flexibilní kamera a kontaktní zvuk (tehdy nové a hojně využívané nástroje) poskytují široké pole pro impulzivitu a adaptabilitu. Stylistické prostředky jsou fluidně provázané s excelentní kombinací herců a neherců. Slavná scéna, v níž trojice záložáků na zábavě objednává pití přísedícím slečnám, dynamicky funguje díky Menšíkovi, který nehercům udává rytmus a tempo.

Lásky jedné plavovlásky vznikly na Barrandově v tvůrčí skupině Jiřího Šebora a Vladimíra Bora. Dle šéfdramaturga šlo o nejnudnější scénář, který kdy četl. Vyobrazení mladých bylo totiž na míle vzdálené dosavadnímu socialistickému vykreslení pilné a k práci přilnuté mládeže. Pro stranické dramaturgy tak paradoxně šlo o nepravdivou a nezajímavou optiku. K realizaci se přistoupilo díky nízkým nákladům. Točilo se výhradně v reáliích, konkrétně v Praze a Zruči nad Sázavou, bez potřeby ateliérů.

Film měl premiéru v srpnu roku 1965 na festivalu v Benátkách v hlavní soutěži, u nás šel do kin v listopadu. Americká premiéra, které předcházela nominace na Oscara, proběhla v říjnu příštího roku. Předrevoluční návštěvnost přesáhla hranici 2 200 000 návštěvníků. Šlo o nejúspěšnější film české nové vlny vůbec. Pro představu - nejúspěšnější divácké hity 60. let Limonádový Joe aneb Koňská opereta a Kdyby tisíc klarinetů dosáhly na 4 a půl milionu, respektive 4 miliony. Forman tak filmem jasně avizoval, čím bude posléze i v USA vynikat: v balancu mezi autorským filmem, těžkými a nejednoznačnými tématy a širokou přístupností.