Oldřichovské sedlo leží na pomezí dvou docela odlišných světů. Od Liberce vede přes obec Oldřichov v Hájích klikatá silnice lemovaná starými sudetskými staveními. Už na první pohled by každý z baráků mohl vyprávět svůj vlastní samostatný příběh. Na konci obce se silnice zvedá do vzrostlého bukového lesa a pokračuje až do sedla, kde stojí vyhlášená horolezecká a trampská hospůdka a bývalá hájenka. Místní jí říkají buď Hausmanka - podle posledního hajného Franze Hausmanna, či prostě přezdívkou jejího současného majitele "U Kozy".

Ze sedla je pak možné pokračovat dál po silnici dolů do údolí. Kolem Šolcova rybníka do Raspenavy, která v minulosti proslula mohutnými záplavami na řece Smědé, do malebných Hejnic, o nichž neznalí pisálci často mylně píší jako o "té Hejnici", a pak dál do Bílého Potoka a nahoru na Smědavu, kudy vede trasa Jizerské padesátky.

Z Oldřichova vede skrz bučiny ještě jedna cesta, Viničná, lemovaná zapomenutými a znovu nalezenými pomníčky, které připomínají tragické osudy místních obyvatel. Jeden z nich patří i zmiňovanému hajnému Hausmannovi. Ten se totiž v září 1964 na buku u Viničné cesty v nedožitých osmdesáti letech oběsil. Když o necelých 30 let později koupil starou hájenku Heindorfer zvaný Koza, mnoho z ní nezbývalo.

"Jezdili jsme nahoru do hor na boudu trampovat. Byl to tady tehdy samý estébák a čmuchálek. Od pondělí do pátku jsme byli řádní a pracující občané, od pátku do neděle psanci. Kdo měl maskáče, byl nepřítel republiky," vypráví Koza ve dveřích své haciendy, kterou musel od základů zrekonstruovat. Prostor uvnitř bývalé hájenky dnes vypadá tak, že by tu Quentin Tarantino mohl z fleku natočit další ze svých westernů, přičemž snad jediná úprava, kterou by musel udělat, by bylo sundání zrezivělé helmy Waffen-SS z krbové římsy.

"Mít trampskou chatu byl vždycky takový můj klukovský sen," pokračuje Heindorfer otočený čelem k pípě, z níž stáčí několik piv. Jsou pro partu o generaci nebo dvě mladších trampů, kteří se do Hausmanky přišli občerstvit mimo klasickou otevírací dobu v sobotu dopoledne - ještě před výletem do hor. "Napíšu vám to na účet na večer," houkne na ně Koza a rozdá jim vrchovatě načepované půllitry.

Cestou zpátky do kuchyně pak nabídne pivo i dvěma uvnitř sedícím mužům, kteří v hájence přespávali. Ti jeho nabídku odmítají. Zdá se, že si docela vystačí s poctivým turkem, kterého dostali k snídani. "Ono se může zdát, že tu v sobotu je kdovíjak rušno, ale pravda je, že trampové vymírají," zachmuří se vzápětí muž s šedivými vlasy staženými do ohonu.

"Teď už mě živí převážně kolomrdi," dodá. Na otázku, jestli je možné jej v textu takto napřímo citovat, odpovídá pokrčením rameny. "Coby ne, to není myšleno nějak zle. Nejsou to zmrdi, ale jen kolomrdi. My jsme zase motomrdi a pak tu máme ještě pěškomrdy," usmívá se pod šedivým knírem. "Kdybych jim nadával, byl bych sám proti sobě. Vždyť mě všichni dohromady živí," dodá blahosklonně.

Když se člověk rozhlédne kolem sebe, dojde mu, že uživit se v takových místech nebude žádný med. Hájenka stojí na kopci mezi dvěma obcemi, odříznutá od veškeré civilizace. V posledním roce je navíc jediná k ní vedoucí silnice kvůli celkové rekonstrukci uzavřená. Přesto je parkoviště u hospody po ránu docela plné a není pochyb, že až se jejich majitelé budou vracet, zajdou na večeři a pivo právě ke Kozovi.

Mezi nejvyhlášenější speciality podniku patří pečené vepřové koleno s miskou kyselých okurek a hromadou křenu nebo třeba půlka pečeného kuřete s bramborovými plackami. V kuchyni je připravuje Kozova dcera, po place je pak mimo jiné roznáší jeho nejmladší syn a dokonce i vnučka. Jak ale sám Heindorfer přiznává, mít takovou chatu byl především jeho sen. "U svých dětí už si tím tak jistý nejsem," uzavírá nakonec.