Po škole se několik let živil jako herec. Zahrál si například ve filmech Jak básníkům chutná život (1987) nebo v Tankovém praporu (1991) a pak se začal věnovat hlavně produkci muzikálů (Evita nebo Jesus Christ Superstar v divadle Spirála).

Oženil se, narodil se mu syn Václav, ale v roce 1997 mu do života vstoupila leukémie. Podstoupil experimentální chemoterapii a po dvou letech nemoc naštěstí ustoupila. K divadlu už se nevrátil, ovšem začal provozovat úspěšnou restauraci U Čiriny, kterou však kvůli covidové pandemii musel nakonec zavřít. Ani pak se ale nevzdal a pustil se do úplně odlišného oboru. Věnuje se interiérovému a nábytkovému designu na zakázku. Na herectví ale nezanevřel. V posledních letech se objevil třeba v seriálech Gympl s (r)učením omezeným či Modrý kód nebo ve filmu Davida Laňky Jedna noc.

Když jste hrál ve filmu Vesničko má středisková, bylo vám 19 let. Šlo o vaši první velkou hereckou zkušenost?

V té době jsem už měl za sebou roli v československo-polském seriálu Dlouhá bílá stopa, což byl rodinný příběh o třech klucích z Krkonoš, ale ve Vesničce to bylo vlastně poprvé, kdy jsem se na place ocitl doslova mezi samými hereckými bardy. Během toho natáčení jsem složil přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř a začal studovat herectví.

Takže jste definitivně začal směřovat před kameru?

Jak se to vezme. Mě vlastně vždycky víc bavilo divadlo. Například v Divadle na Vinohradech jsme v roce 1983 s Václavem Koptou účinkovali v Richardovi III. Pan Kopecký tehdy hrál hlavní roli a seděli jsme v šatně s Oldou Kaiserem, což byl sám o sobě zážitek. Jeden čas jsem taky působil v hudebním divadle Karlín… Ale je pravda, že ani filmu jsem se nevyhýbal.

A jak jste se v roce 1985 dostal k roli Jardy Pávka ve Vesničce mé střediskové?

Pozvali mě na konkurz. Pamatuju si, jak se na mě režisér Jiří Menzel zahleděl a řekl: "Vy máte rád maminku, že jo?" A já na to: "No, jasně že mám." A on: "Je vám to vidět na očích." Choval se opravdu moc mile, byl to fajn člověk… Pokud bych měl nějak shrnout svoje angažmá v tomhle filmu, znamenalo pro mě velké štěstí a zároveň smůlu, protože jsem se z ničeho nic dostal do týmu absolutních profesionálů, kde každý moc dobře věděl, co dělá. To byla škola jako hrom. Když jsem první den přišel na plac, zeptali se mě: "Umíte už všechny texty?" Tak jsem odpověděl, že na dnešek a zítřek ano, ale dál ne. Načež jsem byl vzápětí vyveden z omylu, že takhle ne, že musím umět všechno. A zároveň herci, kteří v tom filmu hráli, byli ke mně všichni velmi vstřícní, řekl bych až všeobjímající.

Jak byste popsal režijní vedení Jiřího Menzela?

Přesně věděl, co od koho chce. A navíc svoji představu dokázal každému dobře vysvětlit. Měl přirozenou autoritu. Když mluvil, všichni mu viseli na rtech. Nikdy nepředehrával, ale celý štáb věděl, kam se to celé ubírá. Choval se profesionálně a zároveň byl milý. Na place byla pohoda, nikdo nevytvářel stres a dusno. Vzpomínám třeba na Petra Čepka, který často hrával hrubiány, ostatně i ve Vesničce hraje nesnesitelného žárlivce, přitom ve skutečnosti to byl hrozně příjemný a empatický člověk. A taky nikdy nezapomenu na nejstaršího pana Hrušínského, se kterým jsme chodili za hospodu kouřit, protože Jirka Menzel neměl rád cigarety. Já jsem panu Hrušínskému vždycky připálil, on popotáhl a jen tak lakonicky poznamenal: "To je příjemné." Musím říct, že účastí na tomhle natáčení jsem se dost zmlsal. Poznáte totiž, když se "dotýkáte" něčeho opravdu hezkého, něčeho, co má smysl, a pak už se vám nechce dělat v něčem nekvalitním.

V 90. letech jste pak produkoval slavný muzikál Jesus Christ Superstar, který měl premiéru v pražském divadle Spirála. To byla určitě taky výjimečná a smysluplná práce, nebo ne?

To bezesporu, tenhle muzikál v sobě nese krásný příběh. A navíc jsem se díky němu potkal třeba s britským divadelním producentem Davidem Landem, který spolupracoval s hudebními skladateli Andrew Lloydem Webberem a Timem Ricem a taky stál u začátků kapely Rolling Stones. Bylo okouzlující setkávat se s takovými lidmi. Podobně jako v už zmíněném Divadle na Vinohradech nebo při natáčení Vesničky.

Asi nemůžeme nevzpomenout na scénu, kdy se jako platonicky zamilovaný Jarda Pávek ptáte pohledné učitelky vaší mladší sestry, "v čom by se měla zlepšit". A Magda Šebestová Křížková v roli kantorky vám odpovídá, že "zejména zájmena" jí dělají problémy. Jak se vám spolu hrálo?

Krásně. Magda je sluníčko a takzvaně mi dala oči. Americký herec Sidney Poitier, když se ho ptali, jak je možné, že mu tak skvěle jdou dialogy, odpověděl, že prostě jen "poslouchá a odpovídá". A my jsme to s Magdou měli v tomhle případě podobně. Vlastně jsme tu scénu natočili docela rychle. Pamatuju si, že jsme spíš řešili technické věci. Třeba v tom záběru, kdy jdeme ve škole společně po schodišti a já na ni tak zamilovaně hledím, že málem shodím ze zdi obraz, kolem kterého procházím. Tam jsem musel myslet na to, kterou nohou a kdy vkročím na který schod a jak se mám ramenem natočit tak, abych o ten obraz skutečně zavadil.

Vzpomenete si, kolik jste měl natáčecích dní a jaký byl váš denní honorář?

Myslím, že jsem měl asi 21 natáčecích dní a vydělal jsem si něco mezi 150 až 180 Kčs za den. Když jsem pak v roce 1991 točil Tankový prapor s Vítem Olmerem, měli jsme všichni pocit, že přijel Hollywood, protože jsme dostali sedm tisíc za den.

Proč byla podle vás Vesnička tak úspěšná?  Ocitla se v užších nominacích na Oscara, měla obrovskou návštěvnost v kinech i pozitivní kritické ohlasy a dnes je z ní vlastně česká filmová legenda…

Těch důvodů je víc. Skvěle napsaný scénář Zdeňka Svěráka, na kterém pracoval několik let. Dobře odvedená dramaturgická práce, výborná režie a dokonalý casting. Některé role byly dokonce psané přímo na tělo konkrétním hercům, jako třeba postava doktora Skružného pro Rudolfa Hrušínského. János Bán byl jako Otík taky bezchybný. Všechno je promyšlené: třeba předseda, kterého hraje Miloslav Štibich, má bílý límeček, na první pohled působí jako farář, a začne říkat soudruhu, jenom když lže. Zkrátka všechno do sebe zapadlo tak, jak mělo, a je to na tom filmu znát.

Podle dramatika Friedricha Schillera v životě opakovaně žijeme jen 37 dramatických situací. Mění se jen kulisy, ale principy zůstávají stejné. Stěžejní je příběh, který o těch věčných principech vypráví a dotkne se lidí. Ve vesničce je to příběh o sounáležitosti, empatii a vnímání se navzájem. Proto film končí scénou, kdy Marián Labuda jako Pávek jede pro Otíka, zapíská na něj a on k němu přiběhne radostně jako kůzle.

Jak se rozkládal režim. Vesničko má středisková je vlastně smutný film