Rok 2023 neprobíhal podle jeho přestav. Životní krize, konec dlouhodobého vztahu, stres v práci, kde měl pod sebou patnáct zaměstnanců. Martin Cuber tehdy částečně ustoupil ze svého jinak naprosto zdravého životního stylu.

"Nehlídal jsem si tolik jídlo, občas zašel s kamarády na pivo, potřeboval jsem se odreagovat. Bylo toho na mě hodně," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Za zklidněním vyrazil na dovolenou do Španělska, kde žije jeho bratr. Místo restartu a odpočinku tam ale na něj čekal horor. Po večeři zvracel, myslel si, že je to z jídla. Ráno ho ale probudily šílené křeče.

"Pořád jsem to přisuzoval jídlu, ale po dvou třech hodinách mi bylo pořád hůř a hůř. Bratr zavolal záchranku, ještě než přijela, se mi ale zatmělo před očima. Omdlel jsem, a když jsem se v šoku probral, věděl jsem, že musíme okamžitě jet do nemocnice. Bratr mě naložil do auta a odvezl. Na recepci nemocnice jsem zase zkolaboval," vypráví.

Probudil se až druhý den na přístrojích, nikdo netušil, co mu je. Testy nakonec odhalily zlatého stafylokoka. Pankreatická nekróza Martinovi zanítila žlučník i slinivku břišní.

Byl v kritickém stavu.

"Infekce mě začala rozežírat zaživa. Měl jsem břicho nafouklé jako balon, měl jsem v něm devět litrů nekrotické tekutiny, ve které stafylokok žil. Se mnou doktoři nechtěli moc komunikovat, ale bratrovi řekli, že nevědí, jestli vůbec přežiju do rána. Dávali mi pár procent, tělo bylo už hodně zasažené," vzpomíná.

Stafylokok v jeho těle bujel skoro půl roku. Mohl se projevovat větší únavou, tu ale sportovec původně z Orlové přisuzoval práci a stresu v osobním životě.

"Zpětně jsem se pídil po tom, co může být spouštěčem, a může to být více faktorů, které se sečtou. Člověk má v sobě zárodky a záleží na aspektech, může to být právě kombinace stresu, oslabené imunity, fyzického, mentálního vypětí, horší životospráva," říká.

Ve španělské nemocnici strávil čtyři měsíce, které byly pouze stabilizační. Byly jen o přežívání, jak to popisuje sám Cuber. Místní lékaři zkoušeli léčbu antibiotiky, ta nezabírala. Nakonec si vymohl letecký transport do Prahy a až tam došlo k opravdovému zlepšení.

Do Češka přiletěl oteklý, stále se v něm drželo obrovské množství nekrotické tekutiny.

"Hned třetí den jsem šel na sál a začala série operací. Byl to jeden zákrok za druhým. Skutečně mě uvnitř vyčistili, nasadili kombinaci pěti různých antibiotik. Endoskopem mi provrtali žaludek na pěti místech, čímž odváděli nekrotickou tekutinu pryč. Pomalu jsem se začal uzdravovat."

Během dvou měsíců zhubnul dvacet kilo. Bylo to dobře, tělo se čistilo. 

Když ho po celkově půlročním martyriu pouštěli domů, vážil 42 kilogramů. Tělo bylo zpustošené, ale mohlo začít od nuly. Šok byl pryč, stejně i strach z případných dalekosáhlých a trvalých následků.

"Přijal jsem to, jak na tom jsem. Že jsem musel obětovat všechny svaly a prožil to, co jsem prožil. Pracoval jsem s psychikou ve svůj prospěch, postavil se k tomu pozitivně. A myslel jsem na to, že budu zase v pořádku," říká.

Jako milovník procházek v přírodě krátce poté zažil zlomový okamžik. Procházel se v brdském pohoří a uviděl potůček. Chtěl ho přeskočit, ale nedokázal to. Vzdálenost nějakých 30 centimetrů byla nad jeho síly. Musel se tomu smát, začal ale s postupným tréninkem a za týden se k potůčku vrátil. A přeskočil.

"Zní to možná hloupě, ale pro mě to byl životní moment, který ve mně navždy zůstane. Nabyl jsem pocitu, že tu sílu v sobě pořád mám a že se mohu vrátit," vzpomíná s dojetím.

Na závody v naturální kulturistice v té době myslel jako na velmi vzdálený cíl, za kterým půjde a snad ho dosáhne v horizontu pěti až deseti let. 

"Zprvu jsem se chtěl jen vrátit do aktivního života. Vždyť jsem na sobě musel pracovat úplně od začátku. Byl jsem kost a kůže, nevyšel jsem ani schody. Začínal jsem lehkým rozhýbáváním a dechovým cvičením. Ale šlo to nějak dobře," směje se.

Do dvou let od opuštění nemocnice vyhrál Český pohár, mistrovství republiky, získal bronz na mistrovství Evropy v naturálním fitness, tedy bez použití jakýchkoli zakázaných látek.

A před pár týdny, 16. listopadu 2025, přišel zlatý hřeb: titul mistra světa organizace ICN v kategorii Men’s Fitness 30+ v Dubaji.

"Ten úspěch je samozřejmě nečekaný. Dal jsem tomu píli, výživu, regeneraci. Postupně jsem se začal zdokonalovat a z plánovaných pěti až deseti let jsou nakonec dva roky, a já stojím na pódiu jako vítěz. Neskutečné. Je to pro mě epický zážitek," popisuje pětatřicetiletý Cuber.

Teď si chce dát od závodění pauzu a věnovat se trenéřině.

"Chci zvolnit a věnovat se byznysu, pomáhat lidem. Zúročit všechno, co se mi stalo. Moje myšlenky teď míří sem. Zjišťuji, že jsem oslovil hodně lidí, i když jsem ten svůj příběh moc nevolal do světa," říká.

Stále častěji ho oslovují lidé, kteří mají v životě problémy. Ať už zdravotní, nebo třeba se závislostmi. "Jsou to i extrémní případy a já cítím, že jim s něčím mohu pomoci," uzavírá Cuber.

Profesi fitness trenéra si sám pro sebe i pro své klienty lehce modifikoval. Raději si říká "krizový kouč". Proč ne, sám zvládl krizi brutálního rozsahu.