Zatímco v Cannes nebo Benátkách představuje hlavní soutěž výkladní skříň, ke které směřuje nejvíc mediální pozornosti, hlavní soutěž karlovarského festivalu připomíná dlouhodobě spíš sázku do loterie s malou šancí na výhru. Není proto divu, že návštěvníky víc lákají filmy ze sekce Horizonty, obvykle poprvé představené právě na některém z konkurenčních festivalů. To je i případ filmu Duben, který vloni v Benátkách získal Zvláštní uznání poroty.

Stejně jako v jejím uhrančivém debutu Začátek z roku 2020, také v aktuálním Dubnu se Dea Kulumbegašvili pohybuje na pomezí uměleckých forem, mezi syrovým, tísnivým dramatem a výtvarným uměním, mezi niterností a monumentalitou. Příběh situovaný do zapadlého gruzínského maloměsta se soustředí na porodnici Ninu, kterou s ledovou přesností ztvárnila Ia Suchitašvili. 

Nina čelí v nemocnici vyšetřování kvůli smrti novorozence, ke které došlo během její služby. Pro vedení instituce jde víc o skandál poškozující reputaci než o lidskou tragédii. Paralelně vychází najevo, že protagonistka pokoutně provádí interrupce ženám z venkovských oblastí. To, co následuje, není detektivka ani charakterová studie, ale série napjatých, nejednoznačných, někdy až hororových setkání, rozostřujících hranici mezi snem a skutečností. 

Formální přístup Kulumbegašvili je stejně nekompromisně asketický jako v Začátku. Tón celého díla určuje hned první obraz - porod natočený v reálném čase, z nadhledu a bez střihu. Postavy svírá čtvercový formát obrazu. Záběry jsou dlouhé, nehybné, pokračují dlouho po tom, co splní svou dějovou funkci. Podstatnou složkou dramatu, dodávající odtažitým statickým obrazům taktilní rozměr, jsou zvuky: mělký dech, šustění igelitu, vrzání gumových rukavic, skřípot gynekologických nástrojů, dětský pláč. 

Ačkoliv jsou interrupce v Gruzii technicky legální, rostoucí byrokratické překážky, náboženské předsudky a nedostupnost péče na venkově je pro mnohé ženy činí nedosažitelnými. Duben ale není didaktickou obžalobou lhostejného systému, který ženám nedává jinou možnost než v bojových podmínkách podstupovat riskantní potraty. Film je kritický jednoduše tím, že odmítá odvrátit zrak. 

Režisérka nešetří ani hlavní hrdinku. Ta je chladná, neproniknutelná, se sebedestruktivními sklony. Ubližuje si, aby získala zpět alespoň část kontroly, o kterou byla připravena. Formální strohost se tak částečně stává odrazem morálního a duchovního zoufalství protagonistky. Podobně jako v díle Michaela Hanekeho nebo Carlose Reygadase.

Na druhého zmíněného tvůrce si pravidelní festivaloví diváci nejspíš vzpomenou během znepokojivé sekvence, kdy Nina sní nebo blouzní o hrozivé beztvářné bytosti, na které visí kůže. Jde o symbol hříchu, viny, nenarozeného života? Kulumbegašvili se vyhýbá vysvětlení. Výjev je znepokojivý ne tím, co by mohl znamenat, ale naopak tím, že mu definitivní význam přiřknout nelze. Ani konec filmu nepřináší katarzi a uzavření. 

Gruzínská filmařka ale jen nenapodobuje cizí vzory. Zdokonaluje svůj vlastní styl, zpola snový a malebný, zpola ukotvený v odpudivé materiální realitě. Jde o styl vyžadující stejnou trpělivost, jakou musí mít Nina při své práci. Není proto těžké pochopit, proč pomalý, nesdílný a nelehko vstřebatelný film rozděluje publikum. Pro někoho bude Duben filmovou básní a jedním z nejzásadnějších uměleckých počinů roku, pro jiné prázdnou provokací. 

Zatímco jiné festivalové filmy hledají kompromis mezi formální originalitou a přístupností, Kulumbegašvili zůstává neoblomná a opět prověřuje diváckou schopnost čelit intenzivním, nejednoznačným obrazům. Sledovat její druhý film znamená ponořit se do prostoru bolesti, strachu a prázdna, ale zároveň právě přes tento diskomfort dojít k prožitku, který si v sobě ponesete ještě dlouho po skončení festivalu.