Autor v ní zkoumá vývoj mýtu tragické romantické lásky od Tristana a Isoldy až po Hollywood. Upozorňuje na nevyhnutelný konflikt mezi manželstvím a vášní v západní kultuře - první je spojeno se sociální a náboženskou odpovědností, druhé s anarchickou, neukojitelnou láskou, jak ji oslavovali středověcí trubadúři.

Sleduje historické, náboženské, filozofické a kulturní aspekty západní romantické lásky od literárních počátků až po její komercializaci v kinematografii. "Odhalil jsem, že vnitřním nepřítelem manželství a páru je mýtus o Tristanovi a Isoldě," prohlašuje filozof a esejista Rougemont.

"V životě všech Evropanů je absolutně fundamentální bez ohledu na to, že třeba z příběhu o Tristanovi nepřečetli ani řádek. Milostná vášeň, která se nám zdá být tak přirozená, je na světě ve skutečnosti výjimkou, jelikož je evropským vynálezem. Asie ji povzneseně nezná, Amerika ji tlumí a Rusko se ji pokusilo zakázat jakožto protispolečenskou sílu, která může jedině narušovat efektivitu. Je prostě faktem, že buddhistická a bráhmanská Asie naši lásku nikdy nepoznala a hledí na ni s úžasem s příměsí ironie a strachu," píše autor.

K letošnímu 40. výročí úmrtí "filozofa lásky" knihu v překladu Martina Pokorného vydává nakladatelství Malvern. 

Ovlivněn protestantstvím, v USA přednášel o hitlerismu

Švýcarský filozof, esejista a publicista Denis de Rougemont (1906-1985), píšící francouzsky, se narodil v Couvetu v rodině pastora a vyrůstal v prostředí striktního protestantství, ovlivňován myšlenkami Kalvína, Luthera, Karla Bartha a především Kierkegaarda. Studoval literaturu v Ženevě, Vídni a Neuchâtelu (mj. navštěvoval přednášky Jeana Piageta). Počínaje rokem 1930 se vřadil do okruhu francouzských personalistů (prosazujících třetí cestu oproti individualismu i kolektivismu).

Publikoval v časopisech Esprit, Nouvelle Revue Française a Revue de Paris a v deníku Le Figaro. Je autorem celé řady děl, z nichž je nejznámější spis Láska a Západ (1939, č. 2025), který mu zajistil celosvětovou proslulost. Vyjadřoval se kriticky proti evropskému fašismu, a v roce 1940 byl "odklizen" do USA na přednáškové turné o Evropě a hitlerismu. Jeho americký exil se protáhl až do roku 1947.

Působil jako profesor na exilové École Libre des Hautes Études v New Yorku, následně se stal redaktorem francouzské sekce Úřadu pro válečné informace (OWI). Po návratu do Evropy obhajoval a aktivně prosazoval ideu evropské federace. V roce 1970 mu Univerzita v Bonnu udělila za celoživotní práci Cenu Roberta Schumana. Roku 1982 obdržel Schillerovu velkou cenu. Zemřel 6. prosince 1985 v Ženevě a jeho ostatky jsou uloženy na Cimetière des Rois v Plainpalais.