Nezvratný osud měl premiéru roku 2000. Bylo to přesně v době, kdy Vřískot započal éru sebereflexivních moderních hororů. Teenagerská hororová jízda založená na brutálních a groteskních úmrtích bezbranných postav, jež svému osudu nikdy neuniknou, do tohoto proudu v určitém ohledu spadá. Série se nikdy nebrala vážně, zároveň však obsahovala lehké filozofické motivy zahrnující nevyhnutelnost smrti, konečnost a úděl lidského osudu. Smrt je tou jedinou jistotou, kterou máme. Nehmotný záporák v podobě nezachytitelné smrti zpřítomňuje obavy každého z nás.

Projevuje se skrze větvení absurdních kauzalit, může být takřka všude. Právě v tom (vedle groteskní a s každým dílem se stupňující krvavosti a vynalézavých způsobů zabití) spočívala hlavní síla série. Ta nikdy nebyla levnou variantou, jež hororovým studiím poskytne relativně jednoduchý a minimálně riskantní zisk. Což je dodnes fungující model, ražený společností Blumhouse. Šlo o středorozpočtové filmy s blockbusterovým rozpětím. Série pronikla do mainstreamu, stala se popkulturním fenoménem. Dosavadně poslední -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pátý díl, vyšel roku 2011.

Samotná premisa se ve své podstatě velmi rychle okouká. Z chytře vynalézavého a třeskutě zábavného konceptu se postupně stala určitá rutina, stále šlo o morbidně podmanivou kinematografii atrakcí, původní kouzlo však vyprchalo. Pátý díl, který je situovaný před události prvního, kruh pomyslně uzavřel. Teď, po bezmála 15 letech, se série vrací. A to pod režijním vedením dvojice Zach Lipovsky a Adam B. Stein, která na původních filmech vyrostla. Nezvratný osud: Pokrevní linie je tak především přímočarým a duchu série oddaným pokračováním.

Krvavé kořeny

Obzvlášť dnes, kdy jsou kritikou i veřejností nejvíce ceněné takzvané "elevated" horory, kloubící pokleslé žánry a zápletky s hodnotami a estetikou artových filmů, jež razí především společnost A24, působí Pokrevní linie jako ze zcela jiné doby. Stále se drží v linii středního rozpočtu. Neoddává se meta rovinám, jak by se dalo čekat. Určité aspekty má společné s populární kategorií legacy sequelů (Top Gun: Maverick, Beetlejuice, Beetlejuice, Creed), které po mnoha letech přivádí postavy z oblíbených sérií, upozorňují na časový rozptyl, přináší rovněž nové figury a variují původní narativ, na nějž upomínají různorodými odkazy. Ani tato kategorizace však v tomto případě není zcela přesná.

Smrt si tentokrát nabrousila zuby na celou rodinnou větev. Film otevírá brilantně exekuovaná retro sekvence z vysoké a prosklené vyhlídky. Toto vidění se vkrádá do snů vysokoškolačce Stefanii, týká se totiž minulosti její babičky. Vyhledá ji a zjišťuje, že babička se již několik desetiletí smrti vyhýbá. Ovšem jak nás série učí, smrti nikdo neuteče. A pokud se o to snaží, odplata bude o to krvavější. Novinka tak kráčí v totožných šlépějích svých předchůdců. Jakkoli větví soběstačný příběh různorodými prvky, kupříkladu proslulými náklaďáky naloženými kmeny stromů či hlavami napíchnutými na ostré předměty, upomíná na tradici série.

Stefanie má po své babičce dar blížící se pohromy předpovídat a snaží se tak svou rodinu uchránit. Setkává se s posměchem, neb celá rodina se s babičkou kvůli její protektivní a postupně stále více šílené povaze odcizila. To stejné potkalo Stefanii, když ji v dětství opustila matka. Nevyhnutelnost osudu a brutální úmrtí tak slouží jako tmelení rozkmotřené rodiny. Skrze bolest a utrpení k sobě postavy hledají vztah, jakkoli tato linie je až příliš vykalkulovaná, neorganická a upřímně odvádí od slastného sledování kreativních mordů. Povaha osobní linie, jakkoli nezáživně působí, je však potřebná, protože bez ní by sekvence, kvůli kterým každý na film chodí, působily nezaslouženě.

Od fanoušků pro fanoušky

Tvůrci vědomě pracují s diváckým očekáváním. Vědí, že my, jakožto sadistické publikum, nečekáme na to, co se stane, nýbrž na to, jakým způsobem proběhne další smrt. Skvěle ovládají napětí, po vzoru hitchcockovské parafráze s bombou. Víme, že postavy sedí u pomyslné bomby, díky čemuž tvůrci mohou šponovat napětí, jež vrcholí chytře inscenovanými a záběrovanými morbiditami. Prokazují cit pro slapstick a grotesknost, což podporují výbušné gore efekty rozprskávajících se hlav. Chytře akcentují fyzickou komedii. O to více zamrzí, že rytmizace a střídání intimnějších momentů značně drhne.

Film si však uvědomuje nadsazenost konceptu a v rámci mantinelů vlastní povahy dosahuje takřka plného potenciálu. Melodramatická rodinná rovina je opředená vědomě absurdními dialogy, jež budí minimálně stejnou hladinu smíchu jako krvavé sekvence. Upřímně dojemný moment pak do filmu přináší nedávno zesnulý herec Tony Todd, který byl pomyslným maskotem série a zároveň proslulou tváří (nejen) brakových hororů. Jeho poslední role a rozloučení s milovaným žánrem v sobě uchovává upřímně sentimentální pocit a nevyhnutelné poselství, že nám nezbývá nic jiného než s naším zbývajícím časem naložit tak, aby to nám samotným přišlo smysluplné.

Nezvratný osud: Pokrevní linie tak fanouškům dopřává přesně to, co od něj čekáme. Poctivý a pořádně krvavý svérázný spektákl. Jakkoli stylistické volby neoplývají kreativitou, vyvažují je stále kreativní a překvapivé "nehody". Pro mladší ročníky půjde o atraktivní seznámení s časem zaprášenou franšízou, pro zasvěcené více než uspokojivý návrat ke starému známému, navíc s elegantním drivem. Jde skutečně o titul od fanoušků pro fanoušky. 

Kromě technologicky pokročilého hávu však s odstupem nad ostatními díly série příliš vyčnívat nebude. V současné době totiž hodně sází na to, že zábavy obdobného střihu v kinech není tolik a mezi přehršlí hororů působí svěže. Za několik let však velmi jednoduše zapadne. To je pro film o pomíjivosti a smrtelné jistotě vcelku symptomatické.