První kroky na italské půdě po příletu na mistrovství ale nebyly úplně ideální, že?

Z letadla jsme ve Florencii sestupovali do smršti fotografických blesků, které však najednou přestaly. A vystřídal je hromadný smích. Oči celníků, hostesek a novinářů se doslova přilepily na naše obleky, které jsme v Praze vyfasovali.

V zemi módy vzbudily poprask…

Věděli jsme, že jsou příšerné. Sako bylo montérkově modré a kalhoty pomačkané jako papír. Asi jsme připomínali manekýny z domu hrůzy. Při cestě k autobusu jsme za zády slyšeli na naši adresu ironická slova, jak to "pěkně vypadáme".

Co ubytování, ve kterém jste strávili dva týdny?

Bydleli jsme v příjemném pětihvězdičkovém hotelu s překrásnou zahradou. U bazénku byla ve stínu palem lehátka, na nichž jsme se pak dva týdny ve volných chvílích povalovali. Všechno bylo pěkné, jen personál byl trochu divný, až rozpačitý. Jako první zjistil důvod Milan Luhový. A bylo to zase kvůli těm montérkovým oblekům. Nacpal ho do koše se slovy, že už ho nikdy na sebe nevezme.

Co se vám jako první vybaví z úvodního utkání se Spojenými státy?

Hned při nástupu k utkání jsme se dočkali něčeho úžasného. Tribuny pro 33 tisíc diváků byly z poloviny zahaleny do našich národních vlajek. Ve skrytu duše jsme věřili, že půl roku po pádu železné opony oželí náklady na cestování několik nejvěrnějších. Ale že nás přijede povzbudit 15 tisíc krajanů, to nám vyrazilo dech. Stadionem se při hymně nesl sborový chorál našich fanoušků. Zmatení italští organizátoři pustili do reproduktorů jen její českou část a fantastické publikum slovenskou část dozpívalo. Cítili jsme se jako doma a premiérový zápas jsme za stavu 5:1 dohrávali v euforii.

Po následném vítězství 1:0 nad Rakouskem jste už měli jistý postup ze skupiny. Jak jste ho oslavili?

Kabina přetékala radostí, trenéři Vengloš a Ježek zářili. Povolili nám pivo a kuchař připravil výhradně česká jídla: svíčkovou a vepřo, knedlo, zelo. Neodpustil jsem si se smíchem poznámku, že konečně máme pořádné jídlo. Ty jejich dlouhé nudle už jsem nemohl ani vidět.

Vám ale radost trošku zkalilo nečekaná kauza…

Ze světové fotbalové asociace přišel na adresu vedení výpravy dopis, podle něhož jsem se závažně provinil proti předpisům FIFA svými rukavicemi! Název firmy, se kterou jsem spolupracoval už několik let, se odpovědným personám zdál na prstu příliš velký. FIFA mi udělila pokutu pět tisíc švýcarských franků, které měly být po skončení mistrovství odečteny z celkové prémie. Zároveň jsem musel v dalších utkáních buď chytat v jiných rukavicích, nebo inkriminovaný nápis zakrýt.

Jak jste na to reagoval?

Všichni jsme nad tím kroutili hlavou, nicméně kustod mi přinesl izolepu, kterou jsem si ovázal oba prsty. Televizní záběry pak v dalších zápasech odhalily na výstroji brankářů ještě větší nápisy, a tak jsem po střetnutí s Itálii pásku hodil do koše a FIFA se už neozvala.

Na poslední zápas ve skupině proti domácí Itálii jste se přesunuli do Říma.

Při cestě městem jsme z autobusu viděli, jak nám Italové ukazují tři prsty na znamení, kolik gólů dostaneme. Zůstat v Římě v noci pro nás nebylo moc bezpečné, a tak nás za policejní asistence přesunuli do malého hotýlku na kopci za městem, kde náš klid střežily ozbrojené hlídky se samopaly. Rozmístěné byly i na střeše.

Manželky za odměnu

Jaký byl samotný souboj o první místo ve skupině?

Po porážce 0:2 jsme nejprve cítili křivdu, že Grigovi neuznali gól na 1:1. Podle televizního záznamu byl regulérní, ale nakonec jsme nad rozhodnutím sudího mávli rukou. Původní cíl - postup do osmifinále - jsme splnili.

A dočkali jste se odměny, mohly za vámi přijet manželky.

Vedení výpravy nám to slíbilo, pokud postoupíme ze základní skupiny. A tak jsme se s nimi setkali na slavnostní recepci. Byly plné dojmů z přísných bezpečnostních opatření. Paní Venglošová říkala, jak ji karabiniér na stadionu přinutil vylít voňavku v obavě, že jde o slzný plyn. Bylo příjemné popovídat si s manželkami o běžných věcech, rozptýlit se a podívat se po městě. A tak jsme s nimi obdivovali římské památky i fontánu di Trevi, do níž vhodit minci znamená jednou se do Říma vrátit. Ptali jsme se, zda to platí i o finále. Fotbalového bůžka jsme však nechtěli pokoušet, byli jsme rozhodnuti vybojovat si to sami…

Jak jste prožívali další volné dny před zápasem s Kostarikou?

Z Říma jsme se přesunuli do Bari a měli čtyři dny času, takže jsme relaxovali u bazénku, na sluníčku nebo při tenise. V pohádkovém prostředí nám ve všem vycházel vstříc úslužný majitel hotelu, jemuž jsme na památku dali náš dres.

Měl radost?

Navlékl si ho na sebe a do zbytku našeho pobytu se změnil v oddaného fanouška Československa. Stupňovala se však nervozita, a tak jsme dostali povolení alespoň telefonovat s manželkami, které byly ubytovány v jiném hotelu. Mimochodem mým pokojovým parťákem byl už tradičně Jula Bielik a jeho Zuzanka mu telefonovala každou chvíli a štěbetali vždycky snad půl hodiny.

Tušili jste, že se nabízí velká šance na čtvrtfinále?

Kostarika pro nás byla velkou neznámou. Její historie sváděla k podcenění, ale na turnaji překvapovala. Porazila Skotsko i Švédsko, navíc teploměr ukazoval 33 stupňů. A v televizi jako výsměch běžel film Někdo to rád horké. Jenže Kubík z trestného kopu a třikrát Skuhravý zařídili výhru 4:1. Ve střelecké tabulce jsme dohnali našeho příštího, tedy čtvrtfinálového soupeře Německo, se kterým jsme se střetli v Miláně.

Rakouský zářez

S čím jste k tomuto utkání nastupovali?

Bez velkých iluzí, neboť na Němce neumíme hrát a oprávněně byli spolu s Italy největšími kandidáty na světové zlato. Těsně před zápasem pak při posledních taktických pokynech od trenérů někdo náhle zaklepal na dveře, otevřely se a v nich se objevila Věra Čáslavská, tehdy poradkyně Václava Havla.

Co vám řekla?

S úsměvem před námi otevřela obálku a začala číst vzkaz od prezidenta: Nejen já, ale všechen náš lid je v této chvíli s vámi. Smekáme před vámi a jsme na vás hrdí.

S Německem jste prohráli 0:1 a českoslovenští fanoušci nemohli po zápase přijít na jméno rozhodčímu Helmutu Kohlovi…

Už po několika minutách jsme zjistili, že těžkého soupeře budeme mít nejen v Němcích, ale i v tomhle rakouském sudím. Naši bojovnost a odhodlání brzdil hned v úvodu utkání přísnými žlutými kartami a brzy přešel k vrcholnému číslu. Klinsmann se v rohu šestnáctky tlačil mezi Chovance a Straku a bez jejich přičinění upadl. Kohl jeho teatrální kousek spolkl a nařídil penaltu. Na tvrdou ránu k tyči jsem neměl šanci. Ještě jsem si nestačil pořádně sáhnout na míč a už jsme prohrávali. Do konce poločasu měli Němci převahu, ale na skóre se nic nezměnilo.

Co jste si řekli o přestávce?

Především jsme cítili šanci zničit papírové předpoklady. Převzali jsme otěže hry, ale ani nám se v koncovce nedařilo a slovo si vzal zase rozhodčí. Nejprve jsem sice unikl trestu za podražení jednoho z útočníků, ovšem zásadní verdikt si nechal až po faulu na Moravčíka, kdy jeho píšťalka zůstala němá. Když mu naštvaný Luboš chtěl naznačit, že byl nakopnut, tak se mu vyzula kopačka a obloukem odletěla do zázemí. A dostal červenou kartu. Do poslední minuty jsme se rvali, ale marně, šampionát pro nás skončil. V kabině jsme si jen smutně prohlíželi prsty, kterými nám právě protekla možná životní naděje.

Jak vás v Praze přivítali fanoušci po návratu z Itálie?

Šampionát jsme opouštěli se vztyčenou hlavou a spokojení. Těšil nás i konečný účet, neboť tři vítězství a skóre 10:5 nám zajistily neoficiální a úžasnou pátou příčku. Hned za elitním kvartetem Německo, Argentina, Itálie a Anglie. Přáli jsme si, aby s námi lidi dýchali euforii z úspěchu, ale přijetí fanoušky předčilo všechna naše očekávání a vyrazilo nám dech. Dav před příletovou halou v Ruzyni provolával naše jména, mával vlajkami a natahoval ruce s památníčky. Byl to fascinující zážitek a pociťovali jsme obrovské štěstí.