Kategorie zpráv

Martina jsem už viděl v NHL. Nevyšlo to, soupeři musí zářit štěstím, říká Petr Fuksa

Martina jsem už viděl v NHL. Nevyšlo to, soupeři musí zářit štěstím, říká Petr Fuksa; Zdroj foto: Reuters

Váš syn přitom začínal s hokejem, že?

Martin začínal s hokejem. Vozil jsem ho na tréninky, ale když jsem ho viděl na bruslích, tak jsem si jen pro sebe říkal, jaké je to střevo. Během krátké doby se však kupodivu zlepšil, trenér ho chválil a dokonce byla šance na uplatnění v lepších klubech, než jaký jsme měli v Nymburku. V té době jsem ho viděl už v NHL. (smích)

Kudy se tedy dostal ke kanoistice?

Můj táta byl také kanoista, a tak jednou o letních prázdninách, kdy byla hokejová přestávka, ho přivedl k vodě. Martin sice zpočátku říkal, že to není sport pro něj. Když jsem však v roce 1998 přivezl ze závodu C4 na mistrovství světa zlatou medaili, tak se začal s velkou chutí kanoistice plně věnovat.

A sekl s hokejem.

Brusle a hokejku vyměnil za kanoi a pádlo. Do NHL tedy cestu nenašel, což mě tehdy mrzelo a dodnes to určitě netěší ani jeho současné největší kanoistické soupeře. (smích)

Jaké byly první krůčky v jeho novém sportu?

Já jsem byl tehdy ještě sportovcem, takže na tréninky s ním chodil můj otec, který byl také kanoista. Když jsem se stal trenérem, tak Martina jsem si vzal do své skupiny a jeho výkonnost rychle rostla. Byl velice šikovný, ale vůbec mě nenapadlo, že by někdy mohl patřit do vybrané světové kanoistické společnosti a poznat třeba atmosféru olympijských her.

Byl v něčem výjimečný?

Třeba přišel domů a na počítači studoval techniku tehdejších špičkových závodníků, a tak jsme se o tom začali bavit. Stále sledoval celkové kanoistické dění a nemusel jsem ho nutit do žádné, třeba i dost náročné, činnosti.

Kdy se začala rýsovat opravdu vrcholná kariéra?

Když se v roce 2011 stal juniorským mistrem světa a zajistil si i svůj první start na mistrovství světa dospělých, na kterém v závodě na 500 metrů skončil pátý.

Jaké byly a jsou vztahy mezi otcem v roli trenéra a synem?

Měl vždy svůj názor, a i když občas dojde k jejich výměně, tak náš vztah je bezproblémový. Pokaždé dojdeme k určitému závěru, který oba respektujeme.

V čem především si občas stoprocentně nerozumíte?

Je příliš velký perfekcionalista. Třeba ze břehu sleduji jeho techniku a on se pak ozve, proč jsem mu pořádně nezměřil dosažený čas. Někdy je nervózní, když mu podle představ něco nejde. Snažím se ho uklidnit, že jsou důležitější věci, než je sport.

Má pro jeho bohatý program plné pochopení i manželka?

Má velké štěstí, že mu toleruje i delší pobyty třeba na soustředěních a zůstává doma sama s malou holčičkou.

Ve vaší skupině je i druhý syn Petr, který jezdí s Martinem na deblkanoi. Jak si tito bratři a vy s nimi rozumíte?

Je mezi nimi dost velký rozdíl. Martin počínaje snídaní musí mít celý den všechno perfektní, je nesmírně svědomitý a pracovitý. Petra kanoistika také baví, ale chce si zároveň užívat. Má spoustu jiných zájmů, a tak mezi nimi občas dochází k neshodám. Když se do jejich výměny názorů vložím já, tak tyto tři kohouty na smetišti musí uklidňovat děda (Josef), který nám všem promluví do duše.

Jak tyto konflikty vznikají?

Třeba Martin po tréninku ještě cvičí, zatímco Petr čumí do mobilu a za chvíli už chce odejít, což se jeho bratrovi vůbec nelíbí. Když do jejich hádky vstoupím, tak jeden řekne, že chráním svého mazánka, a druhý mně vytkne, že se ho zastávám. I když všechno někdy není úplně ideální, tak jde jen o chvilková nedorozumění.