Red Bull je továrna na mistry světa - i mlýnek na maso. Systém, který dal světu Sebastiana Vettela a Maxe Verstappena, zároveň vyplivl desítky slibných jmen. Kariéry, které mohly růst, skončily dřív, než vůbec začaly.

Nový důkaz? Liam Lawson. Novozélanďan, který v loňské sezoně zaujal jako záskok, dostal šanci ve dvou závodech. A pak byl bez pardonu poslán zpátky do Racing Bulls.

Tváří změny měl být Juki Cunoda, který nahradil Lawsona ve Velké ceně Japonska, ale od té doby se za volantem Red Bullu jen trápí.

Načež přišel jeden z nejvýraznějších otřesů posledních let. Red Bull se rozloučil se svým dlouholetým (a doposud také jediným) bossem Christianem Hornerem.

Po dvaceti letech, během nichž dovedl tým ke třinácti titulům, byl náhle propuštěn. Oficiální důvody jsou neurčité, podle zákulisních informací sehrály roli osobní i firemní spory.

V kontextu celého systému ale Hornerův konec dobře ilustruje princip, kterým se Red Bull řídí: neexistuje záruka jistoty. Ani když vyhráváte.

Právě Horner byl přitom jedním z těch, kdo Lawsona v minulosti bránil. Po Novozélanďanově debutu v Singapuru v roce 2023, kdy jako náhradník Daniela Ricciarda dojel desátý a bral bod, řekl: "Liam nás ohromil. Zvládl to s přehledem. Má na to jezdit za Red Bull."

Jenže ani on už u týmu není. A Lawson se vrátil na "lavičku", tedy do boxů Racing Bulls.

Red Bull nemá s mladými jezdci trpělivost. Monopost je postavený na Verstappena - a kdo se nepřizpůsobí, končí. I proto má Red Bull za svou historii osm titulů, ale zároveň desítky jmen, která se nikdy nedočkala druhé šance.

Dosud usedlo do kokpitu Red Bullu 14 jezdců. V Racing Bulls, dříve známých jako Toro Rosso, AlphaTauri či RB, se vystřídalo už osmnáct pilotů. Výdrž přes dvě sezony je spíš výjimka než pravidlo. Red Bull neodpouští chyby - a často ani nedává prostor k tomu, je udělat.

Kdo pochybil nebo prostě nebyl v pravý čas na správném místě, šel z kola ven. V lepším případě šel do jiného týmu. V horším - rovnou z formule 1. A v tom nejhorším skončil se závoděním úplně.

Nejznámější případ? Daniil Kvjat. V roce 2015 nahradil v Red Bullu Sebastiana Vettela. V celkovém pořadí pak dokonce porazil zkušenějšího Daniela Ricciarda. Přesto už během dalšího roku přišel tvrdý pád.

Po pár závodech ho tým poslal zpátky do Toro Rosso. Nahradil ho tehdy osmnáctiletý Max Verstappen, který hned v prvním závodě v barvách Red Bullu vyhrál.

Kvjat ztratil nejen místo, ale i osobní rovnováhu. "Rozhodnutí padlo dávno předem. Nikdy jsem nedostal pořádnou šanci," řekl později Rus, kterému nová týmová hvězda Verstappen mezitím přebral partnerku Kelly Piquetovou i s malou dcerkou.

Kvjat formuli 1 opustil, dnes je součástí programu Lamborghini ve vytrvalostních závodech. Jeho případ ale zdaleka není jediný.

Jean-Éric Vergne patřil k nejtalentovanějším pilotům své generace. V Toro Rosso vydržel tři roky, držel krok s Ricciardem. Přesto nikdy nedostal šanci postoupit výš.

Místa v Red Bullu se nedočkal. Vergne zamířil do elektrické formule E, kde se stal dvojnásobným šampionem. Jasný důkaz, že talent nezmizel - jen se nevešel do Red Bull škatulky.

Seznam podobných jmen je dlouhý. Jaime Alguersuari debutoval v devatenácti letech jako nejmladší jezdec tehdejší historie F1. Ve 21 mu oznámili konec. Bez vysvětlení. "Prostě mi zavolali a řekli, že už nejedu." Po neúspěšných pokusech o návrat závodění opustil. Dnes je DJ.

Sébastien Buemi odjel za Toro Rosso 55 závodů. Solidní výkony, ale Red Bull rozhodl o změně. Švýcar zmizel - alespoň z F1.

Ve vytrvalostních závodech se stal megastar: čtyřikrát vyhrál Le Mans, ovládl šampionát ve vytrvalostních závodech FIA WEC a stal se i šampionem formule E. Red Bull ho přesto považoval za slepou uličku.

Chcete další jméno? Sébastien Bourdais. Čtyřnásobný šampion zámořských formulí přišel z USA s velkou reputací. V Toro Rosso odjel 27 závodů. Pak dostal padáka a vrátil se za oceán. V Americe znovu zazářil - v IndyCar i v IMSA.

Anebo Brendon Hartley. Dvojnásobný vítěz Le Mans a mistr světa ve vytrvalostních závodech FIA WEC. V F1 dostal šanci až v roce 2017 jako nouzový záskok. Odjezdil 25 závodů, často se technicky trápil. Byl vyhozen. Dnes patří mezi nejrespektovanější tovární jezdce Porsche.

Není to o schopnostech. Je to o načasování, image a ochotě zapadnout. Ani ti, kteří přežili, neměli snadné cesty.

Carlos Sainz junior dostal šanci v Toro Rosso, ale nikdy mu nedovolili jít výš. Musel odejít do Renaultu, pak do McLarenu a až přes tyto kroky se dostal do Ferrari. Teď je ve Williamsu. Ve všech angažmá dokazoval, že má velký talent.

Alexander Albon byl naopak vytažen příliš brzy. V roce 2019 nahradil Gaslyho přímo v Red Bullu. Nezvládl tlak, po roce přišel o místo. I on našel restart v Williamsu. Dnes je jedním z klíčových jezdců týmu a navíc populární osobností v paddocku.

"Buď zazáříš hned, nebo jsi pryč. A někdy ani to nestačí," popsal prostředí bývalý technik Toro Rosso pro web GPOne. Přímá linka funguje jasně: buď jsi Verstappen - nebo jsi nahraditelný.

Není pochyb o tom, že Red Bull dokáže vychovat vítěze. Ale systém vedení mentorem Helmutem Markem zároveň zničil víc talentů, než kolik jich vytvořil. Vítězství v šampionátu se slaví, zbytek mizí bez rozloučení.

Pierre Gasly byl degradován po dvanácti závodech. Vrátil se do "béčka", ale nezlomil se. V AlphaTauri získal jedno z nejdojemnějších vítězství posledních let - triumf v Monze 2020. Pro mnohé to byl symbol toho, že mínění bossů Red Bullu není neomylné.

A Lawson? V loňské sezoně dojel jako záskok devátý, předvedl vyrovnané výkony. Letos dostal dvě šance - v Austrálii a Číně. A pak konec.

Jeho reakce byla pokorná: "Byl to můj dětský sen. Pracoval jsem na tom celý život. Děkuju všem, co mě podporovali."

Red Bull nemá trpělivost. Má standardy. Vysoké, často nedosažitelné. Zatímco Verstappen je zbožštěn, zbytek startovního roštu má tenkou hranici mezi nadějí a koncem. Ať už jste šampion z Le Mans, nebo vítěz z Monzy - pokud nepasujete do systému, neprojdete.