Vyrůstal v rodině, kde nebylo moc peněz. Táta je opustil, když mu byly dva roky, a máma se mu vše snažila vynahradit rozmazlováním. Ale Petr Firman stále toužil mít víc a víc. Vysnil si bohatství, kterého chtěl dosáhnout. Bohužel na začátku dospělého života to nevzal za dobrý konec. Začal krást auta a nakonec vyzkoušel i drogy. Jeho první zkušenost s pervitinem byla ta, že se jím chtěl předávkovat a spáchat sebevraždu. 

"Nejdřív jsem nebyl uživatelem drog. Jak jsem byl obchodně zdatný, začal jsem je prodávat. Abych si kryl své potřeby, začal jsem pervitin prodávat. V tu dobu jsem ještě byl u náhradní vojenské služby v Národním muzeu. Bylo to z jedné party na druhou. Ze začátku to bylo hodně srandy," začal vyprávět svůj příběh v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.

Po civilní službě nastoupil do práce na benzinovou pumpu, kdy to v devadesátých letech něco znamenalo. Točily se tam velké peníze a byla to prémiová práce. Ale v roce 1993 se mu začal hroutit život.

Nejenže začal brát hodně drogy, ale také jeho a kumpány vyšetřovala policie kvůli krádežím aut. Trvalo pět let, než je odsoudili. Stíhali je na svobodě.

"Za těch pět let jsem se ale docela uklidnil. Oženil jsem se, narodila se mi dcera, a když jí byl rok, tak jsem šel sedět. Bylo to celé postavené na hlavu. Bylo to pro mě velmi těžké. Musel jsem svůj osobní život vytěsnit," povídal Petr dál. Vztah s dcerou dostal ránu.

Vztah s dcerou je poznamenaný vězením

Tři a půl roku odloučení je dodnes mezi nimi znát, byť se schází a dnes si spolu užívají společný čas, ale sám vnímá, že se syny, které měl už po "kariéře" kriminálníka, si je bližší.

"Všechny tři je miluji, ale je potřeba říct, že dcera je už dospělá slečna a bude se vdávat. Je mi to kvůli ní moc líto. Vězení bylo i prvním krokem ke konci vztahu s manželkou. Našla si někoho jiného, když jsem byl pryč. Je ale otázka, jestli bychom spolu byli, i kdybychom spolu byli, kdybych nebyl zavřený. Podle mě ne," otevřel se.

Nejdřív "seděl" na Pankráci, poslední rok trestu strávil v Hradci Králové, kde mohl chodit i ven.

Skončil na ulici a myslel si, že je Ježíš

Bohužel ho první vězení nenapravilo. Hned si šel "šlehnout" a užít si pořádný mejdan. Jenže do závislosti na pervitinu spadl znovu naplno. Už nešňupal, ale rovnou si píchal do žíly. Skončil i na ulici.

"Kradl jsem po obchodech. Občas jsem vykradl nějaké auto, abych měl co jíst," vzpomíná dodnes. Měl i toxické psychózy, při kterých si myslel, že je Ježíš, a odříkával pasáže z Bible. Byl kvůli tomu i několikrát v Bohnicích.

"Všichni ti bezdomovci tomu věřili a říkali, že je tady svatý muž. Přitom já jsem tu Bibli nikdy nečetl, ale dokázal jsem nějaké pasáže z toho vykládat. Byl jsem mezi skupinkou mladých lidí, jeli jsme tramvají na Anděl, který je proslulý mezi feťáky, a nějaká babička směrem k nám říkala, že sice trochu zlobíme, ale aspoň známe Bibli," směje se dnes. 

Ulice pro něj byla obrovská škola, nechtěl na ní zůstat. Dokonce byl vděčný, když ho za krádeže zavřeli znovu do vězení. Měl tam pevný režim, stravu a hlavně nucený detox, který tolik potřeboval. Rok za mřížemi mu ukázal, že takto už dál žít nechce.

"Vězení vám může ukázat, že můžete žít i jinak. Ale že by tam byly nějaké mechanismy a techniky, jak toho člověka přimět, aby se snažil, to ne. Musí začít sám," otevírá svou 13. komnatu známý podnikatel.

Z vězení rovnou na léčbu

Hned po propuštění šel na léčení, aby se zbavil závislosti na drogách. Už nechtěl nic podcenit, nechtěl být zase bezdomovcem, chtěl se vymanit z nálepky kriminálníka. Po léčebnách strávil dlouhých 20 měsíců, které se ale vyplatily. 

"Život mi připadal po tom přísném režimu hrozně složitý. Řešil jsem exekuce. Nevěděl jsem, jak tu svobodu uchopit. Kamarád z léčebny mi řekl jednu větu, na kterou nikdy nezapomenu: Udělej si vězení doma. Chodil jsem jen do práce a z práce domů celý měsíc. Dostal jsem prostor od života a řekl si, že takto to už nechci a chci opravdu žít," dodal bývalý narkoman.

Dnes má fungující realitní firmu, na peníze si stěžovat nemůže, vychovává dva syny s druhou manželkou. Ale nebyla to lehká cesta. Spíš hodně trnitá, měla spoustu zatáček, které občas nevybral, život ho za to vytrestal, ale vždy vstal a nechtěl se toho bytí vzdát. 

Teď pomáhá lidem se závislostmi, dělá přednášky o tom, jak se dostat ze dna, chce svůj příběh přetavit v něco dobrého. Aby bylo vidět, že i z toho nejhlubšího dna se dá dostat, když opravdu chcete. 

Dostat narkomana na léčení je těžký oříšek

Jakákoliv závislost, ale především ta na drogách, může ničit i celé rodiny a vztahy s okolím. Netýká se to jen narkomana, ale dost často jsou nevinnými oběťmi i rodiče, děti, partneři či kamarádi. Je vůbec možné dostat závisláka na léčení?

"Metoda, jak dostat závislého člověka na léčení, bohužel neexistuje. Volají mi rodinní příslušníci a je to hodně těžké. Může celá rodina zasednout a zatlačit na toho jedince. Někdy to může zafungovat, ale tito klienti se hůř léčí, když nejsou motivovaní sami od sebe. Ale neříkám, že to nejde. Víc se přemlouvá k hospitalizaci než k ambulantní léčbě. Je to hodně těžký krok a někdy může trvat i roky," radí psycholožka Marcela Šupíková.