Když Ester Ledecká dostala otázku, proč dělá souběžně snowboard a sjezdové lyžování, odvětila: "Protože mě obojí baví."

Nenechala se zviklat radami z mnoha stran, že by se měla věnovat jen jízdě na dvou lyžích, protože jinak v tom nevynikne tolik, jak by mohla. Jenže ona se nechtěla zbavit ani jednoho z milovaných koníčků.

Výsledek všichni viděli v roce 2018 na olympiádě v Pchjongčchangu, kde jako první žena v dějinách získala zlatou medaili na snowboardu a ve sjezdovém lyžování, konkrétně v super obřím slalomu.

Flow - elixír života

Dodnes je při každé jízdě z kopce dolů ve flow, bez ohledu, jestli pluje po svahu na jednom, nebo dvou prknech. Přesně tohle bychom měli mít na paměti, když se chceme začít hýbat anebo hodláme rozhýbat jiné.

"Flow je stav, ve kterém využíváme maximálně svůj přirozený talent, děláme, co nás baví, a jsme tím úplně pohlceni," doplňuje Jan Mühlfeit. "Když je dítě malé, má sto miliard mozkových buněk, kterým se říká neurony. Ty se propojují synapsemi, což jsou takové spojky. A propojují se tím rychleji, čím více dítě dělá to, na co má přirozený talent."

Teď vás možná napadne podotázka: Ale jak poznám, na co má dítě talent? Odpověď je jednoduchá: bedlivě pozorujte jeho chování.

"Děti od přírody poznají, na co mají talent. S nějakou hračkou si hrajou tak usilovně, že je vůbec neslyšíte. Jinou hračku naopak vezmou, švihnou ji do kouta a začnou zlobit," upřesňuje Mühlfeit.

Se sportem je to stejné.

Pokud si holčička vezme dobrovolně do ruky tenisovou raketu a snaží se trefovat do míčku celé odpoledne, dokud ji máma nenažene k večeři, je o nejlepším sportu pro ni rozhodnuto.

Jakmile špunt kope odmalička do meruny, a když mu ji seberete, začne brečet, roste z něj fotbalista. Ačkoli si třeba tatínek, bývalý hokejista, přeje z něj vychovat svého nástupce na ledě.

Kdybyste hodlali násilně změnit přirozený běh věcí, napáchali byste víc škody než užitku. Kolik mladých hokejistů už skončilo na konci žákovských kategorií s hokejem, neboť brusle a hokejka nebyly jejich volba, nýbrž přání jejich rodičů, kteří už kluka viděli v některém z týmů v kanadsko-americké NHL?

Důvod? Byli psychicky zdeptaní a vyhořelí.

Anebo: maminka se křižovala, když si její dcera vysnila dráhu baletky. "Budeš mít ve třiceti zničené tělo a nic z toho," říkala.

Marně. Její ratolest si vydupala tréninky baletu, a když přišla večer domů, švihala nohama v pokojíku i před spaním, aby zvýšila rozsah kloubní pohyblivosti.

Mamka nakonec kapitulovala, dceři schválila studium na gymnázium se zaměřením na balet. Kdyby trvala na svém, milovaného potomka by zabrzdila v rozkvětu. Takhle se postarala o opak.

Opička v mozku

Co se za tím skrývá?

"Obecně mají lidi ve flow o 500 procent lepší výkonnost. O 450 procent rychleji se učí. A o 400 procent jsou kreativnější. To jsou data z odborných studií," připojuje Mühlfeit. "Když děláme něco, co nás baví, a maximálně při tom využíváme náš talent, vypínáme dvě důležité funkce v přední části mozku. První funkcí je čas. Dítě neslyší, nevidí, prostě je tady a teď a dělá, co ho baví. Je jedno, jestli jde o stavebnici lego, nebo o sport. Druhou vypnutou funkcí je opička."

Jaká opička?

"Tak říkám části mozku, která nám sice umožnila přežít, ale také nás neustále upozorňuje na to, kde můžeme selhat. Je to takový náš interní kritik, který skáče z jedné věci na druhou a permanentně varuje před možnými chybami. Ale když jsme ve flow, je opička vypnutá. Lidi si dlouhou dobu mysleli, že na to, aby člověk podával výborný výkon, musí jet mozek na rychlé obrátky. Opak je pravdou. Ve flow se zklidníme, protože vypínáme tyhle dvě funkce. Je tedy jasné, že lidi se do optimálního výkonu nedostanou prostřednictvím slabiny, ale talentu. A každé dítě má talent na něco."

Že to opravdu funguje tímhle způsobem, si můžeme jednoduše ověřit v praxi. Čím se odlišují sportovní superstar od průměrných sportovců? Tím, že umějí ovládat opičku v mozku a nenechají se naopak ovládat jí.

Federer, Djokovič, Nadal zahráli v kritických chvílích, kdy se lámal zápas, ty nejlepší údery. Neupekli se v obavách, že když tenhle míč zkazí, bude finále Grand Slamu nenávratně ztracené. Vzali to za opačný konec: tlak je vybičoval k tomu, že ze sebe vymáčkli ještě něco navíc.

Ale teď je třeba rovnou říct, že nic není zadarmo. Federerovi a spol. by nestačil k triumfům jen obrovský talent. Kdepak! Museli ho podpořit vůlí, pracovitostí a dalšími ingrediencemi.

"Talent je v podstatě náš potenciál, se kterým se narodíme. Je dán geneticky. Ale je to jen potenciál! Aby se z něj stala silná stránka, stojí to úsilí," podotýká Mühlfeit.

"Jágr se narodil s talentem na hokej, ale musel do toho investovat. Trénink, posilovna, pozorování ostatních hráčů, vizualizace… Až pak se z jeho talentu stala silná stránka," dodává.

Zlatá hypnóza

Ale samozřejmě je lepší, když pro to, čemu se věnujeme, máme vlohy.

"Vtip je v tom, že když děláme věci, na které máme talent, nejvíc nás to baví. Tím pádem do komputeru v mozku posíláme lepší data. A tím větší šanci má tenhle komputer držet tu opičku pod kontrolou. A tím víc je člověk ve flow. Opakováním se pak z talentu stane silná stránka. To už se jedná o schopnost nebo návyk. Výsledkem je, že jsem schopen danou činnost dělat i pod vysokou zátěží," shrnuje to Mühlfeit.

Správné návyky jsou nad zlato, protože pak můžete zapnout autopilota. Fotbalisté v ten moment nemusejí přemýšlet nad přihrávkou nebo zpracováním a provedou to automaticky.

Kardiochirurg Jan Pirk se už také několikrát přiznal, že na operačním sále je v takovém flow, že úkony činí automaticky. Užívá si to, i když přitom musí být permanentně stoprocentně soustředěný, neboť každá jeho chyba by měla fatální následky pro pacienta.

Co z toho všeho vyplývá pro rodiče, prarodiče, trenéry, cvičitele, učitele? Aby si všímali dětí, mluvili s nimi a sami si uvědomovali, co říkají a jak se chovají.

"Dítě nové poznatky nasává jako houba. Bruce Lipton, jeden z nejlepších genetiků na světě, říká, že dítě je do šestého roku života vlastně v hypnóze. Že si všechno, co se kolem něj děje, nahrává. Padesát procent synapsí se propojí v mozku do tří let. Do sedmi let věku je to 75 procent, pak se propojuje zbytek. A propojuje se to celý život. Takže i když my zjistíme, že máme na něco talent až později, furt se dá mozek přeprogramovat," vypichuje Mühlfeit.

Takže - nechme děti vybrat, co je baví. Ti nejmenší ať zkusí různé sportovní kroužky a my, dospělí, zdálky pozorujme, jaký sport je vtáhne do hry tak, že přestanou vnímat čas. A když se to děje na více frontách, tím lépe. Ranné upnutí se na jeden sport není dobrý nápad.

Ester Ledecká, která dodnes jezdí také na surfu, hraje hokej a dělá další sporty, o tom může vyprávět.