Spoluzaložila jste organizaci Pražský Majdan, kde od roku 2014 pořádáte sbírky a demonstrace, později jste se stala jeho předsedkyní. V neziskovém sektoru pracujete dlouho. Jak se za tu dobu vaše organizace změnily?

Začínali jsme jako Ukrajinsko Evropská Perspektiva (UEP). Když začala plnohodnotná invaze (rok 2022 - pozn. red.), pomáhali jsme ukrajinským vojákům a dělali kulturní akce. Komunikovali jsme s politiky a pozorovali, co se děje na Ukrajině. Část lidí z vedení šla bojovat, tak jsme se rozhodli, že budeme fungovat jako Pražský Majdan.

Máme čtyři velké projekty. Prvním je Pražský Majdan Staromák. To jsou akce na Staroměstském náměstí, demonstrace, veřejná sbírka a podobně.

Druhý velký projekt je pomoc armádě a záchranářům. Zbraně nedodáváme, ale dodáváme humanitární pomoc. Kupujeme Starlinky, baterie, auta, pneumatiky nebo drony. 

A potom máme dva další projekty: Ukrajinské centrum Nusle a HUB Nusle, což je naše centrum mládeže. Rozhodli jsme se, že je potřeba pomoct se integrovat lidem, kteří sem přicházejí. A je třeba, aby se učili češtinu. Taky bylo třeba udělat dětský koutek. Maminky, které přichází, totiž mají zájem někde děti na pár hodin nechat, zatímco půjdou třeba na pracovní pohovor. Navíc byl - a vlastně pořád je - problém s místem ve školkách. 

Původně jsme sídlili přes ulici, ale tam už bylo málo prostoru, tak jsme se obrátili na Prahu 4. Mládež měla velký zájem se potkávat, ale nechtěla se potkávat na místech, která měla spojená s učením. Vytvořili jsme prostor a udělali jsme první tábor pro 15 dětí. Děti o to měly velký zájem. Chtějí další pokračování tábora. Kromě toho k nám chodily na češtinu, na doučování z matematiky nebo z fyziky.

Co vás do neziskového sektoru přivedlo?

Pracovala jsem v něm už od roku 2011, předtím jsem dělala manažerku a potom zástupkyni ředitele v jedné společnosti. Jenže mi to přišlo pořád stejné a chyběla mi realizace. Napadlo mě, že bych to mohla zkusit v Ukrajinsko Evropské Perspektivě, která tehdy vznikla.

Sice to bylo ještě před válkou, ale i tak jsme měli zajímavé projekty. Prezidentem Ukrajiny byl totiž Viktor Janukovyč. Viděla jsem, že je jeho vláda diktátorská, že se lidé zavírají do vězení. Když přišel na konci roku 2013 Majdan, začala válka a byl okupován Krym, tak jsme otevřeli sběr pomoci.

Tehdy nám pomohl pan Štětina (bývalý novinář a politik Jaromír Štětina - pozn. red.), který byl ještě naživu. Veřejně napsal, že existuje místo, kam můžete přinést pomoc pro lidi na Majdanu. Lidi začali chodit nonstop.

Na začátku války skoro všichni lidé v Česku Ukrajinu podporovali, dneska jsou ale stále silněji slyšet hlasy různých politiků o tom, že bychom ji neměli podporovat tak moc. Jak se v tomto ohledu z vašeho pohledu změnila česká společnost?

Já mám svoji bublinu. Pokud něco říkám od srdce a dokážu to přenést, tak ten druhý chápe, jak to prožívám. Zájem o Ukrajinu samozřejmě hodně opadl. I když jsou ukrajinská města bombardována a lidi se znovu začali ve větším vracet.

Co jiného taky mají dělat? Spousta lidí se chce vrátit, není pro ně v Česku práce podle jejich vzdělání. Lidi, kteří mají vysokou školu, pracují třeba v Albertu nebo v Lidlu ve skladu. Sice asi za dobré peníze, ale je to hodně těžká práce. Chtěli by dělat něco podle svojí specializace, ale jen málokomu se to povede.

Jedna z hlavních věcí, o kterou se tady snažíte, je integrace. Jak se daří?

Velmi dobře. Máme hodně zajímavých příběhů úspěšných lidí, kteří k nám chodí na češtinu. Jsou mezi nimi lékaři, kteří začali jako jiný zdravotnický personál, než si udělali všechny certifikace. Tihle zrovna uspěli. I kvůli tomu, že Ukrajinců přijelo hodně a tím pádem je potřeba více specialistů.

Ukrajinci se obecně velmi lehce integrují. Máme v povaze, že pokud se k nám někdo chová dobře a nesnaží se okupovat naše území, tak jsme vstřícní a máme rádi hosty. Ti, co k nám chodí, se integrují dobře. Těžší je to ale pro starší lidi, třeba 65+, protože už se nemají kam vrátit a nemají moc peněz. A když přijedou s rodinou, příbuzní na ně nemají moc času.

Jaké další problémy s integrací vnímáte?

Další problém vidím u mládeže, která právě obecně prožívá těžké období v životě. A do toho jim zůstali na Ukrajině kamarádi, tatínek, někdy maminka s tatínkem a oni sem přijeli s babičkou.

Není pro ně místo ve škole, nedostali se na střední školu, protože neznají jazyk.

Byly tady bohužel i případy sebevražd. Snažíme se proto vytvořit co nejvíc bezpečných prostorů, jako je náš HUB a naše centrum.

Co se dá udělat pro lepší integraci? V čem může pomoct česká vláda?

Ta dělá hodně, jsou výborní. A měli jsme štěstí na lidi, co tu jsou. Pomáhají nám se zbraněmi i s integrací. Chápu, že ne všem se to líbí.

Na druhou stranu každému říkám: "Co byste dělal vy, pokud by se vaše země dostala do takové situace a váš dům byl zničen? Byl byste rád, kdyby vás v jiném evropském státě, třeba v Německu nebo Rakousku, přijali." Co by měla udělat vláda? Asi zůstat tak, jak je. A nepolevovat.