0 0 0 22.07.2025
Československá komedie procházela v 60. letech výraznými proměnami. Byť poúnorová kinematografie v 50. letech původně razila hlavně satiru, divácký nezájem vedl výrobní skupiny k přehodnocení celé situace. Do popředí se tak dostala lidová veselohra, kterou režim ještě pár let zpátky opovrhoval, jakkoli si stále udržovala agitační podtóny. Etalonem široce oblíbené zábavy se staly komedie s Jaroslavem Marvanem, hlavně dvojice filmů s cholerickým pantátou Andělem. Tehdy také vznikl nelichotivý termín "marvanismus".
Veselohry tohoto bodrého střihu tepalo několik filmových publicistů, stejně tak se vůči němu vymezovali i někteří tvůrci. Jedním z takových byl i Zdeněk Podskalský, režisér Bílé paní. Ten disponoval úctyhodnou vysokoškolskou průpravou. Souběžně studoval divadelní vědu a psychologii na Karlově univerzitě a režii na FAMU, načež přešel na moskevskou filmovou školu VGIK. Právě tam jako svou závěrečnou práci napsal studii komedie, přičemž se v některých pasážích vyhrazoval vůči zmíněnému marvanismu. Práce posléze vyšla i knižně. Na Barrandov přišel s ostatními zástupci mladé generace roku 1957. Šlo po delší době o čerstvý proud.
S politickým rozvolněním 60. let nepřišla pouze dnes značně mytizovaná nová vlna, ale otevřel se prostor i pro žánrové experimenty a nové komediální tendence. Právě tyto filmy byly v 60. letech komerčně nejúspěšnější. Veselohra tehdy nabízela pomyslné tři ústřední proudy - lidový (např. zmiňovaný diptych s Andělem), satirický (např. Tři přání) a nově se formující, čistě komediální, jenž sloužil samotnému humoru (např. parodická tvorba Oldřicha Lipského a Václava Vorlíčka). Režisér Zdeněk Podskalský vždy osciloval mezi prvními dvěma kategoriemi. Jak ale dokládá dobový rozhovor z časopisu Kino, vedený u příležitosti vznikající Bílé paní, toužil právě po té třetí jmenované.
"Bílá paní stále ještě není to, co bych chtěl dělat. Chtěl bych natočit docela obyčejnou komedii ze všedního života, bez všech umělých konstrukcí, a udělat ji moderním způsobem. Ale vtěsnat do takových konstrukcí opravdickou filmovou legraci, prostě srandu, to není nic lehkého…" odpovídal tehdy. Podskalský vždy organicky kličkoval mezi televizí a filmem. Režíroval televizní inscenace, revuální, estrádní a hudebně-zábavné pořady, které pak později s patřičnou sebereflexí parodoval v Možná přijde i kouzelník. Vynikal citem pro vedení herců a uměl zacházet jak se slovním, tak s fyzickým humorem, jakkoli u něj hra s jazykem převažovala.
Scénář k Bílé paní na základě své literární povídky Jak Pupenec k štěstí přišel napsal Karel Michal, jenž se do 60. let živil manuální prací. Jeho literární tvorba kombinuje fantaskní motivy s všedním světem tehdejšího Československa. Právě absurditu života v socialismu Michal propisoval do jízlivého, humorně-satirického tónu svých textů. A tuto skutečnost ve filmu ještě umocnil. Byť byl scénář původně schválen k výrobě, s technickým scénářem už měl cenzurní orgán problém. Vadila především skutečnost, že by divák mohl film vnímat jako protivládní, neb ze straníků dělá tupce. Tvůrci měli připomínky zohlednit a sjednat nápravu, ale na kontrolní projekci filmu se zjistilo, že tak neučinili. Cenzoři tak do filmu v několika pasážích zasáhli, kupříkladu musel být změněn závěr, jenž původně vyobrazoval Bílou paní kráčející po Václavském náměstí.
Do distribuce byl snímek nasazen opatrně v září roku 1965, roku 1973 byl pak z ideologických důvodů vyřazen. Přesto si k němu našlo cestu téměř půldruhého milionu diváků, šlo o jeden z komerčně nejúspěšnějších československých filmů 60. let. Důvodů bylo několik. Vedle akcentované absurdity tehdejšího systému a takřka jedovatého podobenství šlo o široce přístupný humor, vynikající údernými a mnohoznačnými replikami. Tvůrci měří všem postavám stejně. Ať už jde o straníky zaslepené vlastním egem a touhou po moci, nerozhodného kastelána nebo prospěchářské obyvatelstvo. Film se vysmívá stranickému aparátu a stále absurdnější děj s nádechem čiré frašky umocňuje absolutní rozklad socialistické utopie se snahou budovat lepší zítřky.
Podskalský s Michalem rozkreslili bezútěšný svět, kde je za největšího "vola" člověk, který je za každou cenu oddaný pravdě. Tvůrci ukazují, jak jednoduché je ohýbat zažité symboly, překrucovat jejich významy a především: jak jednoduše lze manipulovat davem skrze populistické fráze. Falší prolezlá fiktivní vesnice Komonice ukazuje dobovou deziluzi a pokrytectví takovým způsobem, jenž spolehlivě obstojí i dnes. Byť jde o politickou satiru, nevybíravé vykreslení lidských negativních vlastností je nadčasové a díky tomu film odolává zubu času.
I když samotná satira zákonitě vede k určitému figurkaření, Podskalský ve filmu dokázal díky perfektnímu hereckému obsazení zhmotnit uvěřitelné panoptikum výrazných postav. Rudolf Hrušínský s Milošem Kopeckým si ve frázích utopené mocipány užívají s velkou chutí, Vlastimil Brodský svého pravdou "zaslepeného" hrdinu ztvárnil neurotickým a pro něj typicky tápajícím stylem a Zdeněk Řehoř zase dokonale vystihl záměrně nevýrazného faráře s přizpůsobivým morálním kodexem. Irena Kačírková zachytila chimérickou podstatu Bílé paní svou mramorovou tváří a skvělým protikladem jí byla živelná Jiřina Bohdalová coby lascivní servírka.
Dokonalou hereckou souhru podtrhuje Podskalského mistrovský cit pro komediální načasování i záměrně uměřený styl. Podskalský s kameramanem Františkem Valertem (jenž s režisérem nasnímal i Světáky) dávají prostor a volnost herecké akci. Postavy a jejich hašteření dominují jednotlivým obrazům. Tvůrci do výtvarné složky filmu propisují gotickou ornamentalistiku, hrají si s expresionisticky laděným stínováním a kontrasty, jež dodávají potřebný punc fantaskna, které je však záhy pohlceno šedí každodenní reality.
Snímek asi nejlépe definují slova předsedy MNV při schvalování divadelní hry: "Abstraktního máme kolem sebe, kam se podíváme, ještě to budeme větrat v umění. Podívej se, já ti to nezakazuju, jenomže na druhý straně to zase nemůžu povolit." Hlášky s kafkovským nádechem, i ty bez něj, si s filmem spojujeme snad nejčastěji. Ale snímek odráží i několik vrstev komedie, mezi nimiž Podskalský zručně přepíná a skládá je do kompaktního tvaru. Režisér, který měl k hercům blízký vztah a sám několikrát hrál, byl tvorbě humoru ve všech podobách oddaný, šlo o jeho poslání. A byl jej schopný naplnit právě díky úctyhodné sečtělosti i ironickému, někdy možná až příliš sžíravému pohledu na svět. To ostatně dokládá i knižní soubor jeho deníků a různorodých zápisů Lásky a nelásky aneb Není tam nahoře ještě někdo jinej?, které rozhodně stojí za přečtení.
"Dávno jsem pochopil, že se mi nikdy nepodaří být průměrným. Proto jsem se musel vzdát i ambice být geniálním. Po pravdě řečeno, já se neodvážil stát ani tím, co se v obecném povědomí jeví jako umělec. Stanovil jsem si totiž definici: Umění je to, co neumím. Mnohokrát jsem si ověřil, že je to správné vymezení. Přiznám se, že ne vždy bez pocitu trpkosti. Aby však nedošlo k omylu: Zásada umění je to, co neumím, není tak skromná a nevinná. Už když si kamarádi na filmové škole říkali kumštýři, naskakovala mi husí kůže. Laťku, odkud začíná umění, jsem stanovil - bůhvíproč - nerozumně vysoko. Ani se neodvážím říct, při kolika oficiálně oslavených uměleckých počinech mě napadlo, že bych to uměl taky. (Mám-li být upřímný, vždycky jsem v sobě s nostalgií nacházel zvláštní směs skromnosti, sebenedůvěry a domýšlivosti.)," píše o svém vztahu k umění Podskalský.