Oproti řídce osídlenému a hornatému severu Skotska působí nevelké souostroví jako tolkienovský Hobitín: místo divokých vřesovišť s volně pobíhajícími ovcemi jsou všude úhledné pastviny, a kam až oko dohlédne, stojí jedna farma vedle druhé. A mezi tím vším více než pět tisíc let staré neolitické památky, nad kterými si historici dodnes marně lámou hlavu.

Když u takového naleziště stojíte, říkáte si: "Tohle je tu několik tisíc let, a pokud se, stejně jako na začátku 19. století, nenajde náhodný farmář, kterého štvalo, že musí na své farmě při práci objíždět kruh obřích kamenů, a tak jich prostě a jednoduše spoustu strhnul, budou tu pravděpodobně stát dál. Ale kde budu já…?"

Jedním z nejznámějších míst, která člověka donutí klást si takové otázky, je Skara Brae: dokonale zachovaná neolitická vesnice, která po staletí ležela ukrytá pod pískem a půdou. K jejímu odkrytí došlo až roku 1850 při silné pobřežní bouři. Uvnitř kamenných domů jsou dodnes patrná lůžka, krby i kamenné skříně. Když stojíte mezi zdmi, které tu lidé budovali už více než tři tisíce let před naším letopočtem, připadáte si, jako by si jejich dávní obyvatelé jen zrovna odskočili na lov.

Takové britské Pompeje

Nad vesnicí však dodnes visí spousta nezodpovězených otázek. Víme, že tu žili zemědělci a pastevci, kteří se živili pěstováním obilí, chovem zvířat i rybolovem. Přesto neznáme jejich jména, jazyk ani víru. Nevíme, proč vesnici nakonec opustili - zda za tím stály bouře, změna klimatu, nebo něco jiného.

Stejně je na tom i nedaleko se tyčící Ring of Brodgar: impozantní kruh vztyčených kamenů. Původně jich bylo téměř šedesát, dnes jich stojí kolem čtyřiceti. Je to místo, kde se snoubí historie s mystikou - a opět nikdo přesně neví, k čemu obrovský kruh sloužil. Snad rituálům, snad setkáním komunity, možná k pozorování hvězd.

Orkneje ale zdaleka nežijí jen pravěkem. Hlubokou stopu tu zanechala i druhá světová válka. V zátoce Scapa Flow byla v roce 1939 potopena britská bitevní loď Royal Oak s více než 800 muži na palubě - dílo německé ponorky, která pronikla nedostatečně chráněným vstupem do přístavu. Na Churchillův příkaz proto vznikly mohutné protiponorkové bariéry. Ty dnes spojují jednotlivé ostrůvky a slouží jako silnice.

Na stavbě bariér se podíleli italští váleční zajatci, kteří sem byli převezeni po kapitulaci části italské armády v roce 1942. Jejich příběh má však i světlejší stránku. V zajateckém táboře si z improvizovaných materiálů postavili Italskou kapli. Z obyčejné plechové budovy dokázali vytvořit místo tiché krásy: s freskami, vitrážemi i oltářem, které působí dojmem, že jste vstoupili do malé římské svatyně. Kaple se stala symbolem naděje i lidské tvořivosti v těžkých časech a dodnes patří k nejnavštěvovanějším památkám souostroví.

Orkneje, to nejsou jen kameny a válečné příběhy - svou silnou tvář tu ukazuje i příroda. Na pobřežních skalách se vyhřívají tuleni, často tak blízko, že je můžete pozorovat z několika metrů. A pak jsou tu kosatky. Jejich přítomnost není nikdy jistá, ale když se z hladiny náhle vynoří černobílé ploutve, máte pocit, že nic víc vzrušujícího už asi neuvidíte. Nic proti tiše stojícím kamenům. 

Orkneje jsou zkrátka malé ostrůvky s obrovskou historií a klidem, který je nebezpečně nakažlivý. Stačí se jen rozhlédnout: mezi zelenými pastvinami, rozbouřeným mořem a tisíci let starými kameny si člověk uvědomí, jak pomíjivý je lidský život.