Když roku 2002 režisér Danny Boyle a scenárista Alex Garland natočili 28 dní poté, šlo o triumf nízkorozpočtového snímku, jehož oblast je pro žánr zombie filmů příznačná. Představili v něm rychle běžící zombie, drželi se zemitého vedení a v určitém ohledu navazovali na tradici George A. Romera - pionýra žánru, do něhož dokázali propsat sociálně kritické prvky. Snímek odehrávající se v raně postapokalyptickém Londýně se i díky fyzickým nosičům stal kultovním a takřka generačním hororem.

Tehdejší hrdina v podání Cilliana Murphyho, pro něhož šlo o průlomovou roli, se z kómatu probouzí do vyprázdněné britské metropole, přičemž zjišťuje, že lidstvo zachvátil virus. Právě záběry pustého Londýna jsou ikonické, revoluční bylo užití tehdy ještě nemainstreamových digitálních kamer. Film získal špinavě surový nádech, zároveň šlo o velkou produkční a časovou výhodu. Načrtnutý fikční svět se postupně rozšířil o pokračování 28 týdnů poté a sérii komiksů.

I když se o dalším pokračování hovořilo už dlouho, k realizaci došlo až nyní, přičemž 28 let poté má být pouze první částí plánované trilogie. Toto oznámení i skutečnost, že původní film byl určitým odrazem doby, budily značné pochyby týkající se hlavně toho, jakým stylem se novinka vydá a zda nepůjde o vyprázdněný fanouškovský servis se snahou kapitalizovat enormní oblibu návratů a sequelů. Za pokračováním opět stojí Danny Boyle a Alex Garland. A je třeba říct, že dokážou překvapit i inspirovat minimálně stejným způsobem jako před 23 lety.

Podmanivý svět izolovaného ostrova

28 let poté má vlastní identitu. Nechce pokračovat v už jednou řečeném, ani nenaskakuje na trendy seriálů Živí mrtví či The Last of Us. Zombie žánr tvoří jen pomyslný podklad pro další linie a žánrové prvky. Z Londýna se přesouváme na osamocený britský ostrov, kde se za 28 let od vypuknutí viru formovala zcela izolovaná komunita, jež si postupně buduje vlastní mytologii, rituály, zákony i každodenní režim. Mladí chlapci se stávají muži ve chvíli, kdy se vydají na pevninu, kterou od ostrova dělí cesta, jejíž průchod ovlivňuje příliv.

Jedním z takových je i Spike (Alfie Williams), vzhlížející ke svému otci jako neochvějnému a dobrodružnému vzoru, zatímco jeho matka je vlivem neznámé nemoci upoutaná na lůžko a její vnímání přítomnosti se tříští. Ústřední linii tak tvoří Spikeovo dospívání, společenský i osobní tlak na převzetí zodpovědnosti za sebe i své blízké, a později především deziluze, nemilosrdně se zjevující na přelomu dětského a dospělého světa.

Divácká perspektiva je chytře navázaná na tu chlapcovu, s nímž objevujeme zákonitosti fikčního světa i izolované postavy, o nichž máme jen kusé informace. Přesto tvůrci rozkreslují dostatečně podmanivý, nejednoznačný a lákavý svět, který bude v pokračováních radost sledovat. Vyvstává otázka lidské přizpůsobivosti, čas jde dál. Jakkoli gore efekty a souboje s různými typy zombie tvoří četnou porci stopáže, v jádru jde o něco zcela jiného.

28 let poté totiž není ani tak o tom, jaké je to žít s mrtvými, jako spíš o tom, jaké to je žít s pocitem smrtelnosti, jejíž vnímání se proměňuje, neboť drtivá většina lidstva ztratila nárok na to jediné, co je v našem životě jisté - na smrt. Se závěrečnými, takřka šamansky laděnými sekvencemi film tuto skutečnost "nasvěcuje" ještě silněji. Mistrně kloubí globální souvislosti s těmi osobními a vrcholí subjektivní, v jádru velmi subtilní katarzi dětského protagonisty.

Smysluplná směs žánrů, nálad a emocí

Film má velmi pestré žánrové i tonální rozpětí, příznačné pro vnitřní neukotvení a neustále se měnící vnímání protagonisty. Od divácky nefalšovaně stimulativního ražení, kdy se dočkáme nechutných zombie praktik a cákající krve, plynule přechází k intimnímu rodinnému melodramatu, survival subžánru či mystickým tendencím. I když se motivace a ambice mění dle Spikeova vnímání, dramaturgicky přesně směřuje k jasnému sdělení.

Nejde tak o žánrový guláš, nýbrž o precizně uchopené a fluidně se vyvíjející vyprávění, kdy změny žánrů a nálad podporují protagonistovy proměny. Zatímco 28 dní poté těžilo z tehdy neprozkoumaných digitálních kamer s nízkou kvalitou, 28 let poté je z drtivé části snímané na mobilní telefon. Záměrně nedokonalý obraz plný expozičně nekonzistentních záběrů podtrhuje rozháranost surového světa mimo bezpečí izolované komunity. A stejně tak umí navodit snový pocit v kontrastu se zhmotněnou noční můrou.

Rychlé střídání krátkých záběrů a dezorientující střihová skladba vytváří zneklidňující pocit, že nikdy nejsme v bezpečí. Při zabití zombie obraz okázale zamrzne a po ose přestřihne na druhou stranu. Každý boj je extrémně náročný, každé zabití důležité, vždy se do stále ještě dětské duše protagonisty silně otiskne. Směrem k rozuzlení děje se vše klidní, prostor dostávají stabilnější kompozice a ustálený střih.

Zranitelnost se překrývá s odvahou, zmatení s úžasem, tvůrci mají divácká očekávání neustále v hrsti. Hekticky útěkové sekvence plynule střídají ty, v nichž je třeba truchlit a strádat, aniž by se z atmosféry vytratil potřebný pocit nejistoty. Vše podtrhuje brilantní soundtrack energické skupiny Young Feathers s takřka éterickou náturou. 

Boyle mistrně kočíruje kombinaci groteskna i patosu, každá z pasáží stylisticky i inscenačně překvapuje. Klade před nás řadu nesamoúčelně zapamatovatelných momentů a pod povrchem příběhu konstruuje niterné vyprávění o potřebnosti empatie a smíření i nesmíření se s osudem. Nad tím vším pak prosvítá přímočará upřímnost, jež z původně odstrašující podoby morfuje v něco nečekaně něžného a křehkého.

I když Boyle nechává ležet některé načrtnuté motivy (jako například vojenskou problematiku či náboženský fanatismus), jde o ucelené a perfektně opečované pokračování, které svérázně vyšlapává cestu těm dalším. I v nadpřirozené zápletce ohledává základy humanismu a ukazuje, že lidstvo budou bez ohledu na vnější podmínky vždy tížit mnohem obvyklejší a o to bolavější skutečnosti.