3 0 0 12.07.2025
"Poznali jsme se na přehradě v pražské Hostivaři. Bylo to přesně v našem stylu; Jindra šlápnul na včelu a skácel se vedle mě na deku. Zkraje se mi přitom vůbec nelíbil, protože byl strašně malý," vypráví Míša. Jenže už se od sebe nehnuli na krok a do všech šílených nápadů šli vždycky spolu.
První podnikání začali manželé rozjíždět po revoluci, když byli oba jejich synové ještě malí. "Tehdy jsem měla svůj první zverimex, takže jeden syn na ruce, druhý v kočárku a kočárek narvaný zásobami do krámku. Ale máme děti parťáky, všechno jsme vždycky zvládli skloubit, i čas na lumpárny! Když to ale vezmu zpětně, možná právě proto naši synové nikdy nechtěli podnikat: viděli, jak náročné a vyčerpávající to je," zamýšlí se Míša.
Od zverimexu to pro ně byl jen malý krůček k provozování hotelu s restaurací na Šumavě. "Pak už to ale bylo hodně hektické. Trápily nás problémy s některými zaměstnanci, Jindra skončil v nemocnici s totálním vyčerpáním, pak se třemi utrženými vazy v rameni a bylo toho daleko víc. To byl bod, kdy jsme si řekli, že podnikání v Česku sice funguje, ale jsme z něj úplně vyřízení," reflektuje Míša. Zjistili, že už delší dobu mají oba v hlavě stejnou myšlenku. "To se nám stává docela často," smějí se. Přemýšleli, kam půjdou a co dál. Volba nakonec padla na Bali.
Za těch skoro čtyřicet let, co jsou spolu, už bylo takových bláznivých plánů víc. Jednou chtěli odjet do Ameriky, podruhé do Dominikánské republiky, pak na Kanárské ostrovy. "Jenže já vždycky přišla s nějakým důvodem, proč to nejde. Tentokrát jsme se ale rozhodli oba, šli jsme do toho srdcem i po hlavě a bez zpátečních letenek."
Do nápadu investovali všechno, prodali i byt. Zůstaly jim tu jen dospělé děti. A ty už takovou situaci zažily minimálně desetkrát, takže se smířily s tím, že rodiče jsou poněkud spontánní a do všechno jdou bez dlouhého uvažování. "Je fakt, že naši synové nevěřili, že to nakonec uděláme. Říkali nám: 'Už je to tady zase. To už jsme slyšeli tolikrát,' a obraceli u toho oči v sloup."
Hysterie nad kufry a knížka o Havlovi
Sranda to tehdy rozhodně nebyla, už jenom se zabalit! "Brečela jsem nad kufrem a šílela, že se nevejdu do předepsaných kilogramů. Vzpomínám, jak se Dědek jen usmíval, zabalil se za půl hodiny, a ještě dvě třetiny svého kufru nechal mně," popisuje Míša, která manžela často oslovuje přezdívkou 'dědek', zatímco on jí na oplátku láskyplně říká 'bába'. Odtud se nakonec vyklubal i samotný název ubytování: Bába na Bali.
"Tohle oslovování vzniklo, když se narodil první vnuk. Syn Lukáš za mnou tehdy chodil do kanceláře hotelu a ptal se: 'Děláš, bábo, něco?' A v té chvíli jsem vymyslela i název pro profily na sociálních sítích a bylo definitivně rozhodnuto, že se na Bali po konci poslední sezony na Šumavě odstěhujeme. Dědek už z toho vyšel logicky. Když já bába, tak on dědek," vysvětluje Míša.
Zatímco Bábu balení před odjezdem zmáhalo, Dědek si zabalil pár triček a knížku o Václavu Havlovi od Tomkiho Němce: "Ta je pro mě první a poslední, protože i díky tomuhle pánovi tady můžeme být. Navíc já jsem doma tam, kde je moje Míša a ne věci," doplňuje Jindra.
"A já jsem doma tam, kde je Jindra. Ale měla jsem před odjezdem přeci jen pár hysterických nocí, že nezabalím všechno. Brala jsem si fotky dětí, prvního vnoučete a pak vánoční ozdoby. Vánoce jsou pro mě dny, které musí být. První Vánoce nám nevyšly, to jsme neměli stromeček, takže jsem ozdoby dávala na palmy…," vzpomíná Míša na rok 2017, kdy na Bali dorazili.
Po příjezdu měli ubytování zajištěné na měsíc. Museli si najít místo, kde by chtěli žít. "Celý ten první měsíc byl plný úsměvných situací; jazyková bariéra, ale třeba i shánění brambor na bramborový salát na Vánoce, protože jsme přijeli v listopadu. Všechno se zvládlo. I ten salát byl! A pak jsme objevili náš dům. Žijeme na pláži, na místě, o kterém jsme snili, ale nedoufali, že by se nám to mohlo splnit," shodují se oba.
Od vlastního ubytování už byl jen krok ke splnění snu a plánu provozovat na Bali ubytování. Asi nikoho nepřekvapí, že dnes pod hlavičkou Bába na Bali spravují dvě vily a několik bungalovů. Všechny prošly pod jejich rukama rekonstrukcí a všechny je zařídila sama Míša.
Chybí jen houby na kulajdu
"Musíte začít s nákupem vždycky přímo u místních, u výrobců. Jednak se podpoří ta daná rodina a pak dostanete úplně jinou cenu, mnohem levnější. Postupem doby člověk vycítí, co chce a už také ví, kam jít. Ne za nějakým stylem, co je zrovna trendy. Ale za stylem Báby na Bali. Děláme to tady takové, jako byste si to udělali doma, ne ‚hotelové‘. Abyste neřešili, jestli máte dobré oblečení, značkové kufry, …, abyste měli pocit, že jedete ke známým, prostě opravdu jako domů," vysvětluje Míša.
Pocit, že jste u známých, tu ale nedělá jen zařízení pokojů. Je to v Míše a Jindrovi, což potvrzují všichni, kdo s nimi někdy přišli do styku, a hlavně - spousta lidí se vrací na Bali právě kvůli nim. A navíc, pokud se chystáte do Asie poprvé, mohou pro vás být jistotou, která odbourá strach z dlouhé cesty na jiný kontinent i případné obavy, jak se tam s kým domluvíte.
A jak vypadá na Bali běžný den? "Většinou si všichni představují, že tady celé dny ležíme na pláži. Tak to ale není, pracujeme denně. Každý den zajišťujeme výlety, dohlížíme na servis snídaní, věnujeme se celému projektu Báby na Bali. Opravdu chceme, aby se u nás lidé cítili jako u sebe doma. Občas se podaří, že si jdeme přes den zaplavat, ale většinou máme společný relax až večer. Pustíme si k večeři seriály a válíme se," uzavírají manželé s tím, že pokud byste se někdy rozhodli na Bali vydat, přibalte s sebou Jindrovi pytlík sušených hub. Houby jsou totiž to jediné, co tam Dědkovi chybí, aby si mohl uvařit svoji milovanou kulajdu.