Narodil se v ostravské porodnici v roce 1918. Mládí Miloš Knorr trávil v Ivančicích u Brna, gymnaziální studium absolvoval v Rakousku a Francii. Odmalička ho nejvíc bavily hry na vojáky. Když odmaturoval, prohlásil, že se stane dragounem.

"Aby se ale člověk dostal do důstojnické školy, potřeboval protekci. Máti šla za jedním plukovníkem generálního štábu, se kterým chodila na základní školu: ‚Můj kluk chce do armády. Mohl bys pomoct?‘ - ‚Proč bych měl?‘ - ‚Pamatuješ, jak jsme seděli vedle sebe a já tě nechávala opisovat?!‘ Ten generál řekl ‚oukej,‘" směje se na nahrávce Knorr.

Přijali ho do záložní důstojnické školy v Pardubicích, pak do Vojenské akademie v Hranicích a jako premiant se v roce 1938 stal jezdeckým poručíkem u 6. dragounského pluku v Brně.

Z protektorátu k britským zpravodajcům

Krátce po nacistické okupaci se Miloš Knorr vydal za známými v Polsku, odkud chtěl utéct do Francie. Polská rodina ho prosila, aby se vrátil, vystavil by je jinak smrtelnému nebezpečí. Knorr prosbu vyslyšel. V protektorátu ale dlouho nepobyl a v únoru 1940 opět vyrazil tentokrát přes Slovensko, Maďarsko a Turecko do Francie.

Po dvou měsících se hlásil u vznikajícího čs. exilového vojska v táboře Agde: "Já byl jedním z mála mladých důstojníků, kteří uměli francouzsky. Když tam přišel generál Viest, udělal ze mě svého osobního pobočníka."

Po pádu Francie se Miloš Knorr s ostatními přeplavil do Anglie. Anglicky uměl málo a o výhodné místo pobočníka přišel. Vynahradil si to prestižním britským výcvikem. Angličtinu si brzy osvojil a využil příležitosti, kterou mu nabídlo exilové ministerstvo národní obrany, nastoupil jako zpravodajský důstojník ke 43. britskému předzvědnému pluku. To jsou ti, kteří např. vyslýchají zajatce a spolupracují s tajnými službami.

Jeden ze tří československých účastníků invaze v Normandii

V polovině června 1944 se Miloš Knorr s britskou jednotkou nalodil na parník a čekal na druhou vlnu spojenecké invaze do Francie. Miloš Knorr byl jediným Čechem, který se zúčastnil druhé vlny invaze (v první vlně nebyl Čech ani jeden a ve třetí dva). V první se vylodili především Američané, Britové a Kanaďané za cenu obrovských ztrát na pěti plážích Normandie. I během druhé došlo k obrovským tragédiím.

"Když jsme pluli přes kanál, severní část Francie už byla okupována, my jsme najeli na minu a loď vyletěla do povětří. Rozlomila se. Z 600 lidí jich na lodi zůstalo padesát, já byl jedním z nich. Minu tehdy přitáhl lodní šroub. Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo připluje. A taky jo."

Miloš Knorr prošel s britským plukem celé západní tažení přes Francii, Belgii a Holandsko. Často vyslýchal zajaté německé vojáky: "Jednou jsme chytili tři čluny s Němci, kteří podminovali most. Nechtěli říct, kam ty miny dali. Rozkázal jsem je přivázat ke sloupu pod mostem, a že jedeme pryč. Hned začali křičet, že nám miny ukážou."

Prahu musel opustit do 48 hodin

Po válce Miloš Knorr pokračoval ve studiích na Vysoké škole válečné v Praze, kde od roku 1947 přednášel taktiku. Stal se jedním ze zakladatelů Klubu spojeneckých důstojníků: "Chodili tam vojáci, kteří bojovali za války v zahraničí. Scházeli se zde také vojenští atašé ze zahraničí. Organizoval jsem pro ně různá setkání, schůzky, společné večeře," vysvětluje Knorr své údajně protistátní spiknutí. Komunistické obranné zpravodajství klub totiž označilo za doupě nejnebezpečnějších protistátních živlů. Některé členy jako třeba důstojníka René Černého v roce 1950 popravili v rámci vykonstruovaného procesu kolem tzv. Borského povstání.

Pár dní po komunistickém převratu v únoru 1948 Knorr ještě stále přednášel na Vysoké škole válečné. Jednoho rána přišel do kanceláře a tam ležel dopis, ve kterém stálo: "Jste zbaven funkce profesora a přidělujeme vás k brigádě na severní Moravě. Prahu musíte opustit do 48 hodin a bez zvláštního povolení se nesmíte vrátit! Nikdy nebudete zastávat žádnou štábní funkci."

Když Knorr dorazil na Moravu, místní velitel mu sdělil, že se doslechl o jeho kvalitách a že ho jmenuje do velitelské funkce, ale musí vstoupit do KSČ. Knorr si vzal čtrnáct dní na rozmyšlenou. Ty ovšem využil jen pro to, aby našel cestu přes hranice: "Znal jsem ve Znojmě místního šéfa StB, jmenoval se František Mucha. S jeho bratrem jsme byli ve Francii a Anglii v armádě." Protože estébák Mucha měl na starosti i ochranu hranic, Knorr se jej rozhodl požádat o pomoc: "Ptá se tehdy: ‚Co chceš?‘ - ‚Převést přes hranice.‘ - ‚Dobře. Přijeď za 10 dní. Já to zařídím.‘"

Miloš Knorr později přejel hranice v autě s batoletem: "Přijeli pro mě i s falešným rakouským průkazem. Šofér přijel i s manželkou a malým miminkem, ptal jsem se, proč vystavuje nebezpečí svou rodinu: ‚To uvidíte.‘ Když jsme asi za půl hodiny přijeli na jednu křižovatku, zastavil nás ruský voják a kontroloval papíry. Ta paní štípla dítě a to začalo řvát. Rusák zapomněl na papíry a začal se zaobírat dítětem. Otec říká: ‚Nech nás jet, jakmile pojedeme, uklidní se.‘ - ‚Dobře, tak jeďte.‘ Kontrolovali nás třikrát."

K hrdinství nikoho nenutil

Ve Vídni už na Miloše Knorra čekali. Americký vojenský atašé mu totiž zařizoval převoz kufrů: "Američané mi nabídli práci při prověřování uprchlíků." Na tři až čtyři měsíce ji přijal. Dotěrnými otázkami zjišťoval, jestli uprchlíci nespolupracují se Sověty nebo s československou StB. Toužil se vrátit do Anglie. Když dostal vízum, odletěl do Londýna, kde se setkal s bývalým velitelem svého pluku a s dalšími známými důstojníky.

Anglii nepoznával. Našel prý zemi zničenou válkou, zmítanou chaosem a nepořádkem. Nemohl najít práci, a tak se po pár dnech rozhodl vrátit se zpátky do služeb americké CIC: "Šel jsem na americké velvyslanectví a přihlásil se smluveným kódem. Důstojník na ambasádě mi řekl, že už na mě týden čeká." Do dvou dnů Knorr letěl vojenským letadlem zpět do Vídně, kde žil s novou americkou identitou, vystupoval pod krycím jménem major Peter.

Knorr posléze kontaktoval generála Moravce, velitele čs. zpravodajců, kteří pracovali pro Angličany. Působil u něj jako operační důstojník od léta roku 1948: "Zaprvé šlo o vyšetřování uprchlíků a potom o vysílání agentů do Československa. Většina agentů už kontakty měla, někdy jsme jim je dávali. Zajímaly nás vojenské i politické informace. Většinou chodili pěšky, vysílačky moc nefungovaly. Nikdy jsme nikoho nenutili k tomu, aby se vrátil do komunistického Československa. Musel se po úvaze rozhodnout sám. Na práci u Moravce nechtěl Miloš Krorr příliš vzpomínat: "Když vše skončilo, byl jsem velice zklamán a rozhodl jsem se, že na to zapomenu. S Moravcem se těžko jednalo. Pak se pohádal s vyšším šéfem a byl zbaven funkce."

Skupina Františka Moravce byla infiltrována Státní bezpečností a také Miloš Knorr byl se zvýšeným zájmem sledován komunistickou rozvědkou. Proto se i on rozhodl svou zpravodajskou činnosti ukončit a odjel do Spojených států. Bylo mu 37 let a musel začít zcela nový život. To se mu podařilo opět díky šťastné náhodě a znalosti jazyků.

Nový život v pojišťovnictví

"Ve Filadelfii jsem se setkal s jedním pánem, který byl šéfem ve velké americké pojišťovně [Insurance Company of North America, nejstarší americká akciová společnost, jedna z tehdejších největších pojišťoven, pozn. red.]. Zajímal se o to, co bych mohl dělat v Evropě, a protože jsem uměl jazyky, tak mě vzal. Rok mě tam zaučovali v oblasti ‚zajištění‘, což je pojištění pojišťoven, a pak mě poslali do Evropy, kde jsem zakládal pobočku," popsal Miloš Knorr, jak vypracoval na ředitele evropské pobočky v Haagu.

Kromě toho během své 26leté kariéry u pojišťovací společnosti založil a po tři roky vedl kanadskou pobočku a dva roky vedl pobočku v New Yorku. V roce 1961 se oženil s Betty Lee Keese, která pracovala pro CIA, a proto se ho příliš nevyptávala na podrobnosti jeho zpravodajské kariéry. V roce 1963 se jim narodila dcera Evanne.

Společně s manželkou se Miloš Knorr zapojil do činnosti řady krajanských organizací a spolků v USA, společně se také podíleli na organizování plesů Beseda Ball. Byl členem Rady svobodného Československa a po jejím zániku v roce 1993 členem Rady vzájemnosti Čechů a Slováků. Jako pokladník působil v Americkém fondu pro československé uprchlíky a v Československé obci legionářské v zahraničí.

Po revoluci v roce 1989 několikrát navštívil Československo. V roce 1995 převzal z rukou prezidenta Václava Havla povýšení do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Miloš Knorr zemřel v New Yorku 1. července 2008, a to tři měsíce před svými devadesátinami. Jeho poslední přání znělo, aby jeho ostatky byly převezeny do rodinného hrobu v Ivančicích. To se mu splnilo 20. září 2018, kdy v den jeho nedožitých stých narozenin byla urna s popelem uložena na ivančickém hřbitově se všemi vojenskými poctami.