"Cestování jsem měl rád vždycky. Rodiče nás brali často do zahraničí, možná mi tehdy zasadili ten zárodek touhy opouštět domovinu," říká třiatřicetiletý Jan Bednář. Nomádský styl života, který dnes žije, se ale zrodil až později - někdy mezi českými kopci a první dálkovou trasou přes Slovensko do Bulharska. 

První výprava ale byla opravdu pouhým začátkem jeho pěších toulek po světě. Dnes má za sebou víc než 15 tisíc kilometrů a 14 prozkoumaných zemí. Na svém pomyslném seznamu cest si může odškrtnout i ikonické poutní trasy jako Santiago de Compostela nebo Stezku Českem.

První krok k opravdové svobodě a terapeut Obi-Wan

Rozhodnutí stát se nomádem padlo v roce 2017. "První dlouhá cesta mě úplně pohltila," vzpomíná. Svoboda, kterou na cestách nachází, je podle něj neporovnatelná s čímkoli jiným. "Diskomfort tě obohacuje. A i když je ti někdy zima, máš hlad nebo jsi sám, něco hluboko v tobě se čistí. Zůstaneš jen ty a svět. A pes," svěřuje se.

"Cestování s mým psem Obi-Wanem mi dává pocit bezpečí," popisuje a dodává: "Je to přítel, bratr, terapeut. Všude, kam jdu, jde se mnou. Nese si svůj batoh s granulemi, já nesu zbytek. A když je vedro, zpomalíme. On má přednost."

Zní to idylicky, ale přiznává, že s pejskem se do některých míst nedostane. "Musím myslet i na něj. Ale upřímně, cestování bez něj si už nedokážu představit. Všechno jsme podnikli spolu. Až jednou řekne, že má dost, poznám to. Zatím se ale stáří jen směje," říká s úsměvem.

Příběhy na hraně života

Cestou nasbíral nejen tisíce kroků, ale i stovky zážitků. Někdy až nebezpečně blízko smrti.

Na Šumavě během orkánu v roce 2017 padaly stromy všude kolem, jen jejich stan zůstal jako zázrakem stát. "Tam jsem opravdu myslel, že zemřeme," přiznává. V Srbsku přežili tornádo, ve Španělsku a Itálii zase čelili útokům toulavých psů. "Na Sicílii mě dokonce dva psi napadli tak, že jsem skončil s vykloubeným ramenem v nemocnici. Obi-Wan ale vyvázl bez škrábnutí," vypráví historku, která naštěstí neskončila tragicky. 

V Maďarsku zase vzdorovali nahému úchylovi z Německa, v noci je párkrát obtěžovali opilí lidé. Jednou dokonce skončili na několik hodin v cele. "Zabavili mi nůž a označili mě za nebezpečného. Vysvětlovat jim, že jsem ušel přes tři tisíce kilometrů, bylo marné," popisuje. I když už prožili mnohé, Jan přiznává, že se četnějším problémům vyhnuli díky jeho vysoké robustní postavě a také kvůli strachu lidí z Obi-Wana - velkého černého psa.

Spaní venku, mytí v řece a jídlo z kontejneru

Jeho nejdelší cesta činila kolem 6500 kilometrů - z Čech přes Santiago de Compostela, podél portugalského pobřeží až na Tarifu a nakonec do hor Sierra Nevada, kde zdolal vrchol Mulhacén. Všude spal venku, myl se v řekách, jedl, co bylo. Žil z minimálních nákladů - většinou 10 až 15 eur denně.

Díky malému domku, který pronajímá, má pasivní příjem, ale spíš spoléhá na práci na cestách - například jako pouliční umělec. A když peníze nejsou? "Ve Španělsku můžete třeba brát vyřazenou ovoce či zeleninu z k tomu určených kontejnerů. Někdo by si pomyslel, že je to nechutné, ale není to pravda. K těmto místům chodí úplně normální lidi. Vše se alespoň spotřebuje a nic se nesmyslně nevyhazuje - tak jako u nás. A věřte mi, ovoce a zelenina z těchto kontejnerů má o dost lepší kvalitu než to, co koupíte v obchodě v plastovém pytlíku u nás v Česku," tvrdí.

Samota, která odhalí duši, a těžké návraty 

Ačkoliv jeho cesty mnozí obdivují, jen málokdo by dokázal být tak dlouho sám, případně pouze se psem. "Samotu si nejde naplánovat. Ale naučíš se s ní být v pohodě. A pak ji začneš i milovat," přiznává. I tak mu občas chybí blízkost a sdílení - instagramové živáky s fanoušky mu v tomto směru pomáhají. Největší oporou mu je však Obi-Wan.

A co rodina? "Zpočátku to těžce nesli, mamka i plakala. Ale nakonec mě přijali takového, jaký jsem. Pamatuji, že před první cestou mně starší brácha ve vtipu řekl, že se vrátím, ale v černém pytli. Jak je ale vidět, jsem stále tady. Jsem člověk, co si stojí za postojem 'nemožnosti neexistují', takže jsem na začátku cest nějak věděl, že všechno bude v pořádku a tak, jak má být," vypráví.

A vztahy? "To by bylo na jiný rozhovor," směje se.

Po návratu z cest pracuje jako číšník a přiznává, že civilizace pro něj znamená stereotyp, na který si těžko zvyká. "Spát doma po návratu z cest bylo vždycky těžké. Potřeboval jsem si pouštět zvuk moře, jinak jsem neusnul," vypráví a doporučuje: "Každý mladý muž by si měl zkusit být chvíli nomádem. O samotě. Zocelí ho to. Ženám doporučuji pěšky prozkoumat svět aspoň ve dvojici - některé situace by samota mohla zkomplikovat."

A co dál?

Kam se vydá příště, neprozradí. "Odpověď najdete na mých sociálních sítích," říká tajemně.

Ale jedno je jisté: tam, kam půjde Jan, tam půjde i Obi-Wan. A možná znovu uvidí kus surové krásy světa, která zůstává většině z nás skrytá.