Jakkoli Davida Lynche dnes vnímáme především jako filmaře, vždy šlo o všestranného umělce, který mezi různorodými vyjadřovacími prostředky nedělal rozdíly. Filmová tvorba je jen jednou z částí jeho robustního autorského portfolia. Začínal jako výtvarník a nikdy jím nepřestal být. Především v posledních letech svého života trávil většinu času ve své dílně. Bavila ho ruční práce, miloval dřevo, texturu a krásu jednotlivých materiálů.

Výstava David Lynch: Up in Flames, jejíž příprava začala ještě před Lynchovým úmrtím v únoru, kompletuje jeho známá i neznámá díla a skládá je do tematicky sevřených sekcí. I když je Lynchova tvorba impulzivní, pocitová, atmosférická a záměrně otevřená nejednoznačným interpretacím, nikdy nerezignovala na vnitřní řád, byť konstruovaný vlastními pravidly a normami.

Tuto skutečnost podtrhuje řešení instalace, kterou návštěvníci mohou procházet bez jakéhokoli klíče. Místnosti nejsou očíslované, jednotlivé zdi jsou vymalované sytými barvami (každá zeď je jednolitá), které jsou pro Lynchovy vystavované obrazy signifikantní. K žádné sekci ani obrazu nejsou vysvětlivky, pouze obligátní názvy, technika a datace. Sem tam se objeví Lynchův citát, vyznávající se z lásky ke konkrétním motivům či objektům v jednotlivých sekcích.

Díla jsou pak uspořádaná podle sdílených motivů, výjevů i technik. Jedna část výstavy kompletuje kresby na krabičky od zápalek, druhá rozsáhlé fotografie aktů, třetí zase sérii zachycení muže v abstraktních okamžicích. Řazení děl (aniž by bylo jakkoli návodné) tak upozorňuje na komplexnost a autorskou kontinuitu v tom, jak se Lynch k jednotlivým motivům vztahoval.

Spíše osvětluje, jak spolu jednotlivá tematicky spojená díla komunikují a společně tvoří nový kontext i významy. Zařazené jsou i projekční sály s krátkometrážními filmovými experimenty, jež výstavě dodávají plasticitu a podtrhují Lynchovu neustálou oscilaci mezi výtvarnem, literaturou, filmem a hudbou.

Intimní i opulentní, bezútěšná i nadějeplná

Lynch svá díla nikdy nevysvětloval, protože vysvětlitelné ani nejsou. Fascinovala jej opona, jež s sebou nese pocity tajemna a očekávání. To, co je za oponou, ho už zpravidla nezajímalo. Výstava pod citlivým vedením kurátora Otto M. Urbana tuto skutečnost ctí, nechává obrazy mluvit za sebe samotné. Byť je třeba zmínit, že Lynch byl stran své výtvarné tvorby paradoxně mnohem sdílnější a ochotnější pozorovatele vést než v případě té filmové.

Soubor děl pak reflektuje neobyčejnou pestrost. Techniky zahrnují kresby, akvarely, litografie i fotografie, přičemž pojítkem je Lynchova práce s papírem. Nedělá rozdíly mezi velkými a na zdi se vyjímajícími formáty a ve stolním šuplíku pravděpodobně dlouho položenými kresbičkami. Díla umí být intimní i opulentní, smyslná i dekadentní, bezútěšná i nadějeplná. Právě hra kontrastů se propisuje takřka do všeho, daleko za hranicemi techniky, která stojí na práci s odstíny a rozdíly.

I když většina děl svou expresivní atmosférou vyzařuje cosi zemitě zneklidňujícího, jako kdyby mělo každou chvíli dojít ke kolapsu všech pořádků, zůstává zvláštním způsobem uklidňující. Možná právě svým neklidem. Jak už bylo řečeno, jednotlivá díla nejsou pojmenovaná. Někdy ale nesou ironicky doslovné názvy, z nichž spousta je explicitně propsaná v samotném rámu. Text (většinou jde o popis akce v první osobě) se stává plnohodnotnou součástí díla a vyzývá k přehodnocení viděného, je nositelem destabilizace.

Zahoďte vše, co znáte

Expresivita se překrývá se symbolismem i čirou naivitou. A právě ona naivita spolu se snahou o neposkvrněný, takřka dětský pohled poskytují tu nejpodmanivější optiku. K Lynchovým obrazům, ostatně stejně jako k jeho filmům, se nejvíce vyplatí přistupovat bez všech znalostí. Lynch vybízí k opuštění známého a pragmatismem zatíženého světa, a díky tomu nám o něm dokáže mnohé sdělit. Nechce realitu pouze tezovitě komentovat, ale spíše podrývat a nabízet osvěžující, byť zároveň tíživou perspektivu.

I když pozornost na sebe poutají především obrazy pokryté černou barvou, impulzivními tahy a zneklidňujícími výjevy, jež různorodě deformují naši zkušenost s lidskou tváří, ve vztahu k Lynchovi jsou nejvíce objevné nenápadné kresbičky na zcela obyčejných trsech papírů, jež jako by právě vytrhl z četného množství skic. Ty jej představují jako prostého pozorovatele svého okolí a milovníka všednosti, kterou nahlíží nevšedním prizmatem. Jednoduché tahy obnažují Lynchovu tvorbu ve fázi samotného procesu.

Celkově výstava dokonale vystihuje étos autora, jehož tvorba s již vžitým přídomkem "lynchovská" se paradoxně nedá jednoznačně definovat. Název výstavy asociuje skutečnost, že každý z živelných obrazů může každou chvíli vzplanout. Ať už vášní, hněvem, krásou nebo zkrátka proto, že může. Všeobjímající paleta pocitů a niterných emocí ukazuje, že estetično můžeme najít všude, pokud se správně díváme. Opuštěné továrny, deformované akty nebo perspektivu popírající "mazanice" nás naklání směrem k našemu podvědomí a snům, což je možná právě dnes potřeba víc než kdy jindy.