Se začínajícím hercem Janem Polívkou jsme se sešli v Mattoni Life Baru během karlovarského filmového festivalu. Oproti minulému roku se nechystal na červený koberec se slavným tátou Bolkem. Přijel jen na jeden den a užíval si lázeňské pohody po boku nové přítelkyně. 

Nejdřív to vypadalo, že Jenda (má rád, když se mu tak říká - pozn. red.) nepůjde v herecké cestě svého táty. Hrál profesionálně basketbal. Vypadalo to, že sport je pro něj víc než umělecké geny. Ale jak se říká: člověk míní, život mění.

"K herectví jsem dozrál. Je to definice toho, jak se to opravdu stalo. Od devíti let jsem hrál basketbal a už v dětském věku jsem řešil témata, která děcko řešit nemá. Nejdřív jsem si k herectví vytvořil takovou nenávist, nebo spíš distanc. Tu lásku k divadlu, ve které jsem vyrůstal, to ale nezlomilo, protože bych teď nedělal to, co dělám, ale chtěl jsem si dokázat, že dokážu dělat něco jiného. Asi to bylo moje ego," rozpovídal se mladý herecký talent.

Basket hrál profesionálně do osmnácti let. Potřeboval si v něm něco dokázat, což se mu povedlo. Utvrdil se v tom, že se může proslavit i v něčem jiném, než bylo jen herectví. Sport posílil nejen jeho fyzické tělo, ale také sebevědomí. Pak se ale dostal na životní křižovatku.

"Přišel moment po střední, kdy jsem nevěděl, co chci dělat. Byl jsem úplně v prdeli, protože jsem si myslel, že budu dělat basket celý život, ale nebylo tomu tak. Takže jsem měl takový rok ztracena. Obíhal jsem vysoké školy na dny otevřených dveří, pokukoval jsem po kondičním trenérovi, filozofii, jazyky. Neuměl jsem si představit, co těm lidem mohu dát a co oni mě," mluvil otevřeně v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.

Herectví si ho našlo

Poslední, kam šel, byla divadelní škola. Když tam vešel, najednou ho pohltila ta energie. Jako by byl přesně tam, kde má být. Jako by vše do sebe zapadlo.

"Snažím se to vnímat, že je to moje cesta, moje láska, kterou mi nikdo nevštěpí, nikdo mě to nenaučí. Vždycky bude někdo, kdo si bude myslet, že mám protekci. Ale já to chci dělat do té doby, kdy budu cítit, že tam ta láska je," dodal Jenda.

Rád sebe vnitřně pozoruje

Mladý herec po tátovi zdědil nejen talent, ale i uhrančivé zelené oči, tvář, humor a také charisma. Je i velmi empatický a citlivý. Vždy rád sám v sobě hloubal, jak se cítí a v jaké životní fázi se zrovna nachází.

"Bylo zajímavé pozorovat dospívajícího kluka, který vyrůstal v bohémském, kulturním a uměleckém prostředí. Zároveň jsem žil na dřeň ten sportovní a robotický život. Jednou mi bylo sympatičtější to a pak zase to druhé," smál se syn Bolka Polívky.

Vedl s bývalou přítelkyní zajímavou debatu. Zrovna v době, kdy se to u něj lámalo. Měla narážku, že je jiný, že se změnil. Přitom Jenda si přišel stejný. Jen se učil, co mu život dával. Rostl a dospíval.

"Bavím se nad tím, jak rostu. Možná si za rok řeknu, že jsem byl před rokem debil. Nechci mít definovanou pozici, že teď jsem zrovna šťastný. Prostě pořád rostu," přiznal herec. 

Patří do generace "snowflakes"

Ani nemá lidem za zlé, že jeho generaci nazývají sněhovými vločkami. Že nic nevydrží a ze všeho se hroutí. Na to má jasnou odpověď.

"Chápu, že nám říkají snowflakes. V jednom citátu se říká: Těžká doba vytváří silné lidi a lehká doba vytváří slabé lidi. To se začne opakovat ve smyčce. Teď jsme zažili krásnou a lehkou dobu, tudíž je automatické, že jsme polevili. Užíváme si toho, že všechno můžeme. Teď se to ale začíná hodně zamotávat, takže se vytvoří zase silná generace. Já jsem měl štěstí v basketu, že jsem měl trenéra Srba, který byl balkánský stereotyp, takže mě jen tak nic nerozhodí," musí se smát.

Šikana od spolužáků

Ne vždy mu ale bylo do smíchu. Jako dítě zažíval šikanu, kdy se mu spolužáci smáli kvůli tátovi, pořvávali na něj hlášky z filmů, ale také zažíval i fyzické napadání. Sám o sobě říká, že byl malý, tlustý a zakřiknutý. 

"Zažil jsem velkou šikanu. Ještě jsem byl malý a tlustý. Nechápal jsem, co se děje. Děcka jsou zlá a krutá. Psychicky i fyzicky mě týrali. Měl jsem štěstí, že jsem začal dělat sport velmi brzy a našel jsem si svou partu v basketu, což je pro kluka důležité. Tloušťka zmizela, výška se přidala, takže se to začalo měnit. Ten sociální stav, už si na mě netroufli," otevřel po letech svou 13. komnatu.

Ale nikdy neuvažoval o tom, že by si změnil jméno, aby žil konečně inkognito. Dnes je na slavné příjmení pyšný. Táta se pro něj stal jeho největším životním vzorem. Také si vzal slova svého dědečka k srdci.

"Dědeček mi říkal, abych si to příjmení Polívka nechal, protože budu mít reklamu na každém jídelním lístku. Nestydím se za to, jak se jmenuji, kdo je můj otec," uzavřel vyprávění.

Dnes je Jan studentem JAMU, kde studoval i jeho táta. Zamiloval se do studentky DAMU a tvoří spolu krásný pár. Na zajímavé role teprve čeká, ale už teď je jasné, že o Jendovi Polívkovi hodně uslyšíme.