Na začátku devadesátých let žil tenisový svět jugoslávským zjevením. Válcovala konkurenci, přepisovala věkové rekordy, v 17 letech byla světovou jedničkou, nikdo na světě to nedokázal dřív. 

Všechno změnil 30. duben 1993. Monika Selešová hrála v Hamburku proti Magdaleně Malajevové, v přestávce mezi gamy si šla sednout na lavičku a občerstvit se, když se jí zjevil za zády osmatřicetiletý Günter Parche a bodl ji nožem mezi lopatky.

Útočník byl fanatickým příznivcem německé rivalky Steffi Grafové a chtěl své oblíbenkyni odklidit z cesty hlavní konkurentku. Naštěstí se čepel svezla a do těla tehdy osminásobné grandslamové šampionky zajela na necelé dva centimetry.

I tak mu záměr vyšel. Devatenáctiletá Selešová se stáhla z tenisové scény na více než dva roky. 

I když se o jejím návratu šuškalo během té doby několikrát, protože tělo se po zranění rychle zotavilo, hráčka z Nového Sadu léčila především duši a dlouho trvalo, než vůbec někomu z médií svěřila, co se v ní odehrávalo.

Mlčení prolomila 17. července 1995. Ten den se její fotografie objevila na titulní straně magazínu Sports Illustrated a v něm byl obsáhlý rozhovor, ve kterém líčila cestu k návratu na kurty i první hodiny a dny po útoku.

K jejímu psychickému stavu po už tak závažném incidentu nepřispěla zrovna pozitivní měrou ani policistka, která ji přišla navštívit do nemocnice. Svou přítomnost vysvětlila tím, že jde oběti ukázat důkazy. Otočila dlaň a v ní měla nůž.

"Měl nazelenalou rukojeť. Byl dlouhý a štíhlý. Policistka mi řekla, že je to nůž na vykosťování. Parche prý tvrdil, že když bydlel u své tety, používal ho na krájení klobás," vzpomínala v rozhovoru pro Sports Illustrated Selešová. 

Její agent u postele v nemocnici dál z němčiny překládal slova vyšetřovatelky. Poslední rána pro psychiku napadené tenistky přišla záhy. Policistka ji poprosila o identifikaci zakrváceného trička.

"V tu chvíli jsem úplně ztratila kontrolu. Vykřikla jsem ´Co to je?´. A znovu mě to zasáhlo," popsala Selešová.

Další šok prožila po verdiktu soudu, který z Parchea udělal případ pro psychiatrii a uštědřil mu pouze dvouletou podmínku.

Měla strach. Půl roku po útoku se s rodinou odstěhovali na Floridu, kde měla hned za domem tenisové kurty a mohla od rána do večera trénovat. V soukromí, mimo zájem médií.

Jenže ani to se neobešlo bez komplikací. Jednou takhle pálila za domem míčky od základní čáry, když periferně viděla muže, jak visí na plotě a pokřikuje na ni: "Moniko, miluju tě, musíš se vrátit zpátky."

Zpanikařila, utekla do kůlny a její bratr mezitím zavolal policii. Následoval telefonát od omlouvající se sousedky. Přijel k nim na návštěvu rodinný přítel, který byl velký fanoušek mladé tenistky a chtěl s ní jen mluvit.

"Tak ať mi raději napíše dopis," odpověděla prý tehdy Selešová.

Trpěla depresemi. V noci se bála tmy. "V podstatě jsem přešla na denní spánek, v noci jsem jen seděla na posteli, nemohla jsem spát, někdy se mi vracel i ten křik na kurtu, který jsem tehdy vydala," uvedla.

Takhle to dál nešlo, a tak začala chodit na skupinové terapie. Povídala si o svých prožitcích s dalšími obětmi pobodání nebo dokonce znásilnění. 

"Tenisový kurt byl místem, kde jsem se až do toho útoku vždy cítila bezpečně. O to jsem přišla. Nikdo mi nemohl říct, že to bude v pořádku, na to neexistuje záruka," dodala.

Ale po obšírném rozhovoru ve Sports Illustrated přišel velký comeback. 29. července 1995 se před nabitými tribunami v Atlantic City už coby americká občanka představila v exhibici proti Martině Navrátilové. 

Vyšla s úsměvem na rtech kordonem, kde se to hemžilo policisty v uniformách a muži z ochranky.

Během dvou a čtvrt roku pauzy vyrostla o pět centimetrů, zlepšila servis, po pár týdnech vyhrála turnaj v Torontu, zkraje nové sezony i Australian Open.

Nikdy už ale nebyla tak dominantní hráčkou jako před útokem a na světovém trůnu ji vystřídala jiná velká hvězda - Steffi Grafová.

Záznam útoku na Moniku Selešovou: