Dosud platilo: když hrál Carlos Alcaraz finále na grandslamu, ve všech pěti případech dokázal najít cestu k vítězství. Na Wimbledonu dvakrát za sebou překonal travnatého velmistra Novaka Djokoviče, napotřetí ale tvrdě narazil.

Španělovu letitou vítěznou šňůru čítající dvacet zápasů v Londýně rázně přerušil jeho největší rival, Ital Jannik Sinner.

"Od základní čáry je mnohem lepší než já! Mnohem lepší!" křičel dvaadvacetiletý hráč v průběhu třetího setu do svého boxu. Momentum zápasu, které měl po brilantně otočené první sadě ve své moci, už dávno přepadlo na opačnou stranu.

Alcaraz se propadal do deprese u něj prakticky nevídané. Jeho údery byly bázlivé, najednou postrádaly jiskru i nápad.

Odpovědí mu byly zmatené, vyděšené pohledy trenérů i rodinných příslušníků. Z drtivého sevření Sinnerova supersvižného a bezchybného výkonu jakoby v tu chvíli neexistovala úniková cesta.

"V některých momentech jsem nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem, že je o tolik lepší a měl jsem pocit, že s tím nemohu nic udělat," přiznal Alcaraz.

Právě jeho vzácná bezmoc se po finále, které se do historie Wimbledonu zapsalo výsledkem 6:4, 4:6, 4:6, 4:6, stala tématem diskusí i rozsáhlých analýz.

Poměrně ostré kritice ji přitom podrobil slavný Američan Jimmy Connors.

"Tohle je nepřijatelné. Bez ohledu na to, co se děje, tak musíš něco zkusit, abys to změnil. Začít hrát jinak, více mixovat hru," prohlásila dvaasedmdesátiletá legenda ve svém podcastu Advantage Connors.

"Vím, že to říkám často, ale když tvůj plán A nefunguje, musíš přemýšlet o něčem jiném. Také jsem byl na Wimbledonu několikrát poražen, stane se to každému. Ale pokud mě chceš porazit, budeš si muset sáhnout sakra hluboko, protože zkusím tři různé taktické způsoby hry," vysvětlil muž, který hrál finále Wimbledonu šestkrát: v letech 1974 a 1982 triumfoval, v ročnících 1975, 1977, 1978 a 1984 naopak neuspěl.

Connorsovi vadila na Alcarazovi odevzdanost, neochota změnit styl hry i otevřený způsob, jakým dal najevo, že neví, co si počít.

Nepřímo tím světoznámý Američan a vítěz osmi grandslamů rýpl do většího množství současných tenistů, kteří jsou někdy příliš čitelní a často selhávají, když jim nefunguje jejich obvyklá hra. 

Prohlášení podobná tomu Alcarazovu slyšeli fanoušci v uplynulých měsících opakovaně od jinak velice úspěšné české trojice.

Jakub Menšík prohrál na Roland Garros s 200. hráčem světa Henriquem Rochou, soupeře velebil a o svém výkonu říkal: "Neudělal bych nic jinak."

Tomáš Macháč a Jiří Lehečka zase podlehli papírovým outsiderům na Wimbledonu.

"Bylo pro mě těžké něco vymyslet. Sedlo mu to se vším všudy, odehrál doopravdy super zápas. Od začátku do konce super výkon. Zahrál přesně to, co potřeboval," hodnotil Lehečka porážku 0:3 na sety se 73. hráčem světa Italem Mattiou Bellucim.

Macháč ztratil pětisetovou bitvu se 192. tenistou rankingu Augustem Holmgrenem z Dánska, když neproměnil mečboly. Jeho slova? "Normálně neříkám, že jsem měl smůlu, ale teď jsem ji měl. Na ty mečboly jsem zahrál dobře a nic bych teď neměnil."

Opakujících se projevů bezmoci a prostých konstatování o vynikajícím výkonu soupeřů si všiml i tenisový expert Dušan Lojda.

"Často se ve vyjádřeních českých kluků objevuje, že protivník hrál bezchybně, že by nic neudělali jinak. Že byl soupeř prostě jen lepší než oni. Jenže v době, kdy máte možnost "on court coachingu", můžete se poradit s trenérem, kdy se hraje na tři vítězné sety, je vždycky možnost alespoň v jednom z nich zkusit něco jinak, mít i jinou strategii," vysvětlil v tradičním komentáři pro Aktuálně.cz.

"Ono to možná tak i bylo, jen ta změna třeba nebyla vidět. V tom případě bych volil asi jinou formulaci, než že soupeř byl tak skvělý. Ale to si musí vyhodnotit tým," dodal Lojda.