Že je Marvel v krizi, slýcháme už několik let. Po završení Avengers ságy v roce 2019 pro mnoho skalních fanoušků kvalitativní laťka upadla. Obří produkční konglomerát neuspěl s generační obměnou, novými koncepty ani s návraty k původním postavám s novou optikou. Nové filmy už zdaleka nedosahují takových kasovních úspěchů, a pokud ano, jde pouze o zavedené série. Ani ty však nejsou stoprocentní zárukou, jakkoli nutno zmínit, že nikdy nešlo o finanční katastrofy, jak bychom se v některých komentářích dočetli. Jedno je však jisté - dominance superhrdinského žánru už skončila.

Marvel za posledních cca 15 let zmíněný žánr odlehčil (už jen málokdy najdeme film, v němž by postavy alespoň v některých momentech nezesměšňovaly to, co se zrovna děje), naplnil ho konceptem multivesmírů, kde postavy přechází z filmu do filmu, což už se stalo takřka nutností, a především trh přesytil (mnohdy stejnými příběhovými formulkami), zatímco diváky chlácholil intermediálním fanouškovským servisem. Novinka Thunderbolts* si tento stav uvědomuje. Představuje překvapivě komorní a soběstačné dílo, kde sebereflexivní rovina není jen bezcenným pomrkáváním na zasvěcené.

Podivná partička zkrachovalců v akci

Postavy takřka revizionistické týmovky se skládají z vyvrhelů a sympatických antihrdinů, kteří se již dříve jako epizodní figury objevili v marvelovských seriálech a filmech. Jde o postradatelné ničemy. Nejsou to superhrdinové ani superpadouši. Živí se špinavou prací pro různorodé subjekty. Svede je dohromady skutečnost, že ředitelka CIA Valentina, zapletená do tajného projektu soukromé společnosti, se chce svých bývalých žoldáků, z nichž každý jede čistě na sebe, zbavit a zlikvidovat veškeré stopy nezákonné aktivity, kdy se snažila skrze chemické látky vyvinout superhrdinu tím, že substance testovala na lidech.

Nesourodá parta individualit - cynická Jelena, John, který pod tvrdou fasádou skrývá křehkost, a chladně přesná Ava - se chtě nechtě musí spojit, aby přežila. Při souboji navíc omylem probudí Boba, který je jedním ze zbloudilých pokusů o výrobu superhrdiny. Má za sebou drogovou závislost, nic si nepamatuje a postupně u něj propukají nadpřirozené schopnosti, čehož chce Valentina pochopitelně využít. Na pomoc zoufalé trojici se vydává i Red Guardian, dysfunkční otec Jeleny a bývalý superhrdina Sovětského svazu, či Winter Soldier, jenž se snaží hájit úřad a ztělesňuje ozvěnu původních Avengers. 

Na slávu Avengers se pokouší skrze propagandu navázat i Valentina. Renovovaná budova jejich centrály je jakýmsi nedosažitelným ideálem, jenž má veřejnosti dodat iluzorní pocit bezpečí i návratu starých časů (Make Marvel Great Again!). Samotná budova je během filmu opět zničena. To dává jasný signál, že snaha o neustálé obnovování minulých časů a navázání na jejich velikost nemá smysl, neb jsou již dávno pryč. Z Avengers se stalo vyprázdněné marketingové heslo. Je třeba začít jinde. Tato linie do určité míry odráží i současnou situaci Marvelu. Je však otázkou, do jaké míry se tvůrci této cesty budou v budoucnu držet.

Zápas se svědomím a tíhou minulosti

Ústředním záporákem tentokrát není nadpřirozená síla či technologické vychytávky. Nýbrž populistický a s úsměvem vystupující člověk, pevně zakořeněný v oficiálních strukturách. Hybnou silou jsou především slova, sliby a útok na emoce, jež mají mnohem silnější zásah než drtivě uštědřená rána. Ani katarze hrdinů nespočívá v překonání fyzicky náročných překážek. Největšími nepřáteli jsou jejich temné myšlenky, břemeno minulosti a svědomí. Spojují je nedokonalost a nenaplněné ambice. Tvůrci citlivě a vkusně v žánrových mantinelech ohledávají důležitost a důsledky podceňovaného duševního zdraví.

Z toho pak pramení i celkový zážitek. Thunderbolts* nejsou burácejícím spektáklem, nýbrž relativně komorní konverzačkou prozkoumávající lidské vztahy k okolí i k sobě samému, kde se dočkáme pouze okolo čtyř akčních sekvencí. Estetika je zbavená přestřeleného množství digitálních efektů, z nichž se postupně stal generický balast. Jakkoli narativní šablona do jisté míry kopíruje již osvědčené postupy, kdy se parta individualit musí dát dohromady, aby zachránila svět/město, tentokrát tvůrci známé schéma využívají k exploraci osobních problémů lidí s nadpřirozenými schopnostmi. Tyto problémy však tentokrát vychází z obyčejnějších, mnohem zemitějších a univerzálnějších situací, přičemž propojujícím motivem je rozvrácená rodina.

To je něco, co se z identity původní komiksové látky Stana Lee ve filmech postupně začalo vytrácet. Thunderbolts* se vrací k pomyslným kořenům, jakkoli se to na první pohled nemusí zdát. Dokazují, že k zaháčkování diváka není třeba heroických gest, stačí lidský dotek. Zprvu k epičnosti svádící finále slouží jako prostředek k reflexi osobních slabostí a překonání strachu z pohledu do prázdnoty, kterou si v sobě v odlišných formách nosíme všichni. Nejsilnějšími superschopnostmi jsou v závěru sounáležitost a empatie.

Lidskost a skutečnost, že se skutečně zajímáme o postavy, nikoli o to, která ze známých tváří každou chvíli může vyskočit zpoza rohu, aby nám zvedla hladinu prchavého dopaminu, jsou něčím, co v Marvel filmech hodně dlouho chybělo. Jsou Thunderbolts* něčím objevným? Podvracejí samotný žánr? Rozhodně ne. Za pozitivní vnímání určitě může i mizérie a žánrová nadprodukce, v jejímž kontextu nová partička z cesty sešlých hrdinů působí svěže a především upřímně. Revitalizace skomírajícího žánrového giganta by ale měla vypadat přesně takto. Komorně, emotivně, se snahou o společenský i žánrový přesah.