Zaručeným způsobem, jak během karlovarského filmu vidět nějaký výjimečný film, je navštěvovat tituly zařazené do retrospektivní sekce Návraty k pramenům. Letos tam byla k vidění například nádherně restaurovaná verze tříhodinového kostýmního eposu Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka, krimi Gloria s fantastickou Genou Rowlands nebo hororový Texaský masakr motorovou pilou, jehož půlnoční projekce byla zároveň stylově úplně posledním představením 59. ročníku.

Film Tobea Hoopera vznikal s minimálním rozpočtem a v guerillových podmínkách. Přesto se stal vzorem pro slasherové horory a předznamenal krvavou budoucnost žánru. Snímek inspirovaný nechvalně proslulým sériovým vrahem Edem Geinem (stejně jako Psycho nebo Mlčení jehňátek) sleduje partu mladých lidí, kteří uprostřed texaského zapadákova k vlastní smůle natrefí na rodinku kanibalů. Následují psychotická jatka, na které řada diváků a divaček v 70. nebyla připravena.

Brutální byly ovšem také natáčecí podmínky. Teploty často překračovaly 40 stupňů, což představovalo extrémní fyzickou zátěž pro celý štáb i herce. Hlavní lokací byla opuštěná farma s pozemkem posetým kostrami mrtvých zvířat. Rozpočet se pohyboval mezi 80 a 140 tisíci dolary, takže většinu triků museli tvůrci vytvořit svépomocí a improvizací. Namísto rekvizit používali skutečnou zvířecí krev i lidské kosti zapůjčené z lékařských fakult. 

Na place přitom podle vzpomínek herců nevládla pohodová atmosféra, která by vykompenzovala tento diskomfort a kvantum práce. Hooper byl spíš tyran, který tým tlačil na hranu psychických možností. Mnozí pamětníci natáčení zmiňují, že lidi během produkce kvůli obrovskému nasazení a vedru běžně dostávali úpal, padali vyčerpáním, zvraceli.... Nejvíc zřejmě trpěl Gunnar Hansen, představitel vraždícího psychopata s motorovou pilou, jehož těžký kostým byl nasáklý potem a prasečí krví. 

Krev, pot a slzy ale netekly nadarmo. S tržbami přes 30 milionů dolarů Texaský masakr motorovou pilou redefinoval, jak může vypadat horor. Před jeho vznikem byly mainstreamové hororové filmy plné duchů, gotických kulis a náznaků. Hooperův film posunul žánr do syrovější, realističtější a mnohem explicitnější roviny. Ne nadpřirozeno, ale ty nejtemnější stránky lidské povahy. 

Použití ruční kamery, naturalistické herectví a autentické lokace přinesly nezvyklou bezprostřednost a intenzitu. Smrt přichází znenadání, je opravdu bolestivá a až do konce si nemůžeme být jistí, kdo přežije. Pokud někdo. Na styl a atmosféru Texaského masakru motorovou pilou navázal například John Carpenter s podobně nekompromisním a realistickým Halloweenem (1978). Ikonografie filmu ale pronikla mimo sféru kinematografie. Inspiroval hudbu, módu, otevřel odbornou diskusi o násilí v kinech i hranicích mezi fikcí a realitou. 

Na jeden z nejvlivnějších filmů žánru si nově posvítil filmař Alexandre O. Philippe. Jeho Řetězová reakce, rovněž uvedená v Karlových Varech, ale není tradiční making of dokument, v němž by herci a tvůrci dávali k dobru historky z natáčení. Zohledňuje zejména kulturní otřes, který film vyvolal, a jeho vliv na kolektivní vědomí i filmový průmysl. Spolu s osobnostmi jako Stephen King, Takashi Miike nebo Karyn Kusama se snaží pochopit, proč zrovna tenhle surový horor zasáhl diváky napříč kulturami a dodnes rezonuje po celém světě. 

King rozebírá, jak Texaský masakr proměnil vnímání násilí ve filmu a naznačil cestu k novému druhu psychologicky intenzivního hororového zážitku. Zdůrazňuje, že Hooperův šokující snímek nestojí jen na brutálním násilí, ale také na pocitu neustálé hrozby, který je často mnohem děsivější než explicitní výjevy. Miike, známý svými extrémními horory, se zas zamýšlí nad tím, jak kanibalistický film z Texasu dokázal rezonovat v naprosto odlišném kulturním kontextu Japonska. Podle něj Texaský masakr překročil jazykovou i kulturní bariéru proto, že se dotýká základních lidských emocí - strachu z neznámého, odcizení a rozpadu rodiny či společnosti. 

Podobně jiní filmaři a kritici v dokumentu tvrdí, že Texaský masakr je odrazem kolektivních obav, které mají různé podoby v různých částech světa, ale přesto jsou univerzálně srozumitelné. Režisérka Karyn Kusama upozorňuje na paradox, že diváci chtějí být šokováni, ale zároveň potřebují nějaký hlubší emocionální nebo psychologický smysl a ukotvení v realitě. Řětězová reakce tak nenabízí jen nový pohled na filmovou klasiku, ale také rozšiřuje debatu o tom, proč se z podobných filmů stávají kulturní fenomény, které jsou dnes uváděny na áčkových festivalech jako KVIFF a stále nacházejí nové fanoušky.