Barbora začala v bílém plášti a u odlitků, nikoli v dílně se zlatnickým kladívkem. "Původně jsem chtěla působit jako zubní technik - krásná a zajímavá práce, která není nikdy stejná. Každý otisk, každý pacient je unikát," vzpomíná. K tomuto oboru ji přivedla babička. "Celé dětství mi říkala, že mám šikovné ruce a byla by škoda to nevyužít. Ke zdravotnictví mě to táhlo odmala, takže zubní technik byl nakonec ideální kombinací," vypráví.

Po střední škole si však nastavila vyšší laťku a vymyslela si nový jasný cíl: dostat se na zubařinu. Na vysněnou školu se ale nedostala, a tak se ocitla u první velké životní křižovatky.

Z bodu nula k explozi smyslu

Rok 2021 byl pro Barboru přelomový. Sužovala ji frustrace z neúspěšné snahy dostat se na vysokou, další podané přihlášky a blížící se zkoušky. A do toho se jí narodilo druhé dítě. Nevěděla, co se sebou, ale bylo jí jasné, že si nevystačí s tím, být "pouze" matkou. A tak nakonec vlivem tíživé situace vyhořela. "Nemohla jsem se ani podívat na učebnice, natož je otevřít. Přesto jsem měla zaplacené přihlášky na přijímačky. Byla jsem v pasti," přiznává.

A právě tehdy přišel moment, který spustil lavinu.

"Svěřila jsem se partnerovi a on - jen tak mimochodem, když řídil auto - řekl: 'Co kdybys dělala šperky? Vždyť jsi na střední tvořila prsteny a bavilo tě to.' A tak jsem přihlášku na rekvalifikaci poslala za pět minut dvanáct," vypráví.

Další důležitý moment přišel v dílně, kam ji vzala její budoucí mistrová Monika Soukupová. "Dceru jsem měla v nosítku a ona mě provázela mezi nástroji. Kladiva, pilky, pilníky… najednou všechno dávalo smysl. Řekla jsem si: Tohle je ono," vypráví. Z popela vyhoření tak povstalo Bářino nové já.

Tři děti, studium a značka

Rekvalifikační kurz měl trvat dva roky. Bára ho však dokončila za tři. Mezitím totiž porodila třetí dítě. "Praxe v dílně byla moje terapie. Naopak technické kreslení jsem odevzdávala na poslední chvíli," směje se. Trojnásobná maminka přiznává, že zkoušky zvládla díky podpoře mistrové, učitelů a rodiny. "Na jednu zkoušku jsem si s sebou dokonce vzala dcerku, která mě během ní sledovala z autosedačky," směje se. "Nejtěžší byla organizace - kdo a kdy bude mít děti," dodává.

Jejím závěrečným projektem se stala kolekce Arven - prsten, náušnice a diadém. "Odráží to, čemu se chci dál věnovat. Diadém vznikl jako šperk, který si jednou moje dcery mohou vzít na svatbu nebo maturitní ples," svěřuje se.

Slzy a podpora

Ačkoliv vyhoření bylo velkou zkouškou, za nejtěžší období považuje první rok studia. "Ne kvůli výuce, ale kvůli tátovi. Měla jsem pocit, že jsem ho zklamala. Brečela jsem mistrové na stole. Táta mi říkal, že je válka, krize a že není rozumné věnovat se tomuto oboru. Což mě vyděsilo. Teď je ale jednou z mých největších opor," říká.

Zkoušku dospělosti pak představoval první nákup materiálu. "V jednom obchodě jsem paní za přepážkou málem přivedla k šílenství. Z mých dotazů musela zestárnout minimálně o pět let," vzpomíná se smíchem.

Vzhledem k tomu, že Barbora opravdu překonala sama sebe, nenechala se odradit prvotními pochybnostmi a rekvalifikaci zvládla společně s péčí o tři děti, dnes chce dodat odvahu všem ženám, které se bojí začít něco nového: "Nebojte se. Začněte malými kroky. Když nevíte, co dál, položte si otázku: 'Co bych udělala, kdybych se nebála?'."

Noční tvorba, jóga a zástup

Po dokončení rekvalifikace přišlo další překvapení - nabídka stát se zástupkyní mistrové. "Tak jako ona zapůsobila na mě, nějakým zázrakem jsem zapůsobila já na ni. Neuměla jsem si to představit, ale dala mi důvěru. A já ji přijala," usmívá se. A dnes je pro své studenty oporou nejen v řemesle. "Hodně si povídáme, i o životě," dodává. Ačkoliv se občas zdálo, že vyučení snad ani nedokončí, nakonec přišel velký obrat a ze studentky se stala učitelka.

Skloubit početnou rodinu, domácnost, zástup a vlastní značku ale rozhodně není jednoduché. "Tvořím hlavně v noci. Přes den je to divočina. Když nejmenší dcera spí, starší sourozenci - syn a dcera - se na chvilku zabaví. I když za cenu totálního tornáda v bytě. Vnitřní klid mi pak přináší pondělní jóga," říká.

Secese, draci a vosk

Barbořinu tvorbu ovlivňuje secese a art deco. "Secese je hravá, plná květin, brouků, žen. Miluju kombinovat techniky - klasické pilování, voskové modely, ruční výrobu. Kameny jsou srdcem šperku - miluju ty s drobnými vadami, které z nich dělají originály," říká s nadšením.

Její nejoblíbenější šperk? "Masivní prsten s dendritickým achátem. Mám ho na ruce, vidím v něm letícího draka," popisuje svého "miláška" šperkařka, která má plány do budoucna jasné. "Chtěla bych malý obchůdek s limitovanými kolekcemi. Nechci donekonečna dělat jeden model. Toužím spolupracovat s návrháři - tvořit detaily na kabelky, boty, šaty. A za pár let? To bych chtěla absolvovat kurz zasazování kamenů v Itálii," říká s jiskrou v očích.

Vlastní cesta šperkařstvím je pro ni svoboda, která je však občas plná totálního chaosu. "Líbí se mi ta volnost - že si určuju, co a jak vytvořím. Ale někdy je to i past. Učím se být svým vlastním pánem. Otevírám si nové cesty. A to je možná to nejkrásnější na tom všem," uzavírá tvůrkyně a maminka na plný úvazek.

A tak Barbora dál tvoří - mezi mateřstvím a vyučováním, mezi kladivem a pohádkou na dobrou noc. Někdy stačí pouhý jeden impuls, který změní celý život.