Následující rok už stanul proti Spartě. Tehdy válčil v barvách Viktorie Žižkov, která se v roce 1994 stala vítězem Českého poháru, což byl tehdy její největší poválečný úspěch.

V dramatickém finále právě se Spartou se o triumf Viktorie dvěma góly zasloužil především Marek Trval.

Vaše cesta z rodných Vítkovic vedla do Sparty, ale rudý dres jste oblékal pouze v roce 1992. Nebylo to pro vás dobré období?

Naopak, vzpomínám na to rád, patřil jsem do společnosti vynikajících fotbalistů. Nastupoval jsem s deseti reprezentanty. A navíc Sparta v té době mířila v Lize mistrů ke třetí příčce a já jsem tak mohl poznat atmosféru na stadionech předních evropských klubů. Rád vzpomínám třeba na situaci z nerozhodného utkání v Lisabonu proti Benfice. V roli koncového hráče jsem asistoval u vedoucího gólu Sparty, který vstřelil stoper Novotný.

V památném finále Českého poháru jste už jako hráč Viktorie Žižkov reprezentačnímu brankáři Sparty Koubovi vstřelil zřejmě nejhezčí a nejdůležitější gól v celé své kariéře. Co si z tohoto střetnutí pamatujete?

Na hřiště jsem přišel v 70. minutě, kdy Sparta vedla 1:0. Podařilo se mi právě tím výjimečným gólem vyrovnat a poslat zápas do prodloužení. Sparta zase vstřelila gól, ale v poslední minutě po souboji Gundy s Maškem nařídil sudí Mádl penaltu. Sparťané rozhodčímu nadávali a tehdejší šéf letenského klubu Petr Mach doslova zuřil. Já jsem pokutový kop proměnil a na řadu přišla penaltová loterie, v níž jsme byli šťastnější. Následovala velká jízda, v níž se slavilo až do rána.

V Poháru vítězů vás čekala Chelsea. Jak jste se cítili, když jste mířili do Londýna?

Kupodivu bez obav, že dostaneme výprask. Naopak naši hostitelé možná ani netušili, odkud jsme do Londýna přijeli. Určitě nečekali, že bychom jim kladli nějaký odpor, což se jim potvrdilo už po pěti minutách, kdy vedli 2:0. Moc dobře nám v tu chvíli nebylo, jenže Majoroš dvěma góly vyrovnal, takže o přestávce vládla v kabině spokojenost. Chelsea sice nakonec vyhrála 4:2, ale my věřili, že vyřazeni ještě nejsme. Avšak stadion na Žižkově označila UEFA jako nevyhovující - hrálo se v Jablonci, a navíc Vrabec po půlhodině hry neproměnil penaltu. Zápas skončil 0:0, ale nakonec jsme naši pohárovou cestu považovali za celkem vydařenou.

Hrával jste v době, kdy fotbalisté měli na hlavách různé komedie. Vy jste však už v relativně nízkém věku měl hlavu téměř prostovlasou. Nepřipadal jste si mezi dlouhovlasými frajírky nepatřičně? 

V žádném případě, uměl jsem se s tím vypořádat. Ani si nepamatuju, že bych slýchával nějaké poznámky, naopak - na Spartě jsem měl i svůj fanklub. Navíc jsem tolik nevyčníval, vlasy chyběly i obránci Vrabcovi. (úsměv)

V roce 2000 jste v Dunajské Stredě ukončil svoji profesionální kariéru, ale ještě čtyři roky jste hrál v rakouské regionální lize. Jak se změnil váš časový program?

Hrál jsem tam ve třech klubech, přibližně na úrovni české divize. Složitější bylo dojíždění, protože stálé bydliště jsem měl v Praze. Během týdne jsem byl kolikrát víc za volantem než na hřišti. Zabralo mi to spoustu času a ještě jsem se snažil jako šofér pomoci jednomu kamarádovi s rozvozem různého materiálu.

Autem jste najezdil statisíce kilometrů. A jednou jste se málem stal účastníkem vážné dopravní nehody…

Bylo to v roce 2002, kdy byly v Česku povodně. Při jedné cestě na trénink se přede mnou najednou objevila přibližně metrová vlna vody. V tu chvíli jsem měl obrovské štěstí, že se mi podařilo okamžitě se uhnout na pravou stranu do kopce. Jinak by mě tato vlna určitě smetla, takže jsem jen o vlásek unikl její síle. Čekal jsem potom čtyři hodiny a vydal se dál po kluzké a bahnité cestě.

Uvažoval jste někdy v této době o tom, kudy by měla vést vaše další životní cesta?

Mnohokrát, přesněji řečeno až do chvíle, kdy jsem se seznámil s Jiřím Rybou, majitelem chlumecké firmy Jiry, která od roku 1990 obchoduje s hutním materiálem. Dostal jsem od něj nabídku, kterou jsem přijal. A zároveň jsem začal oblékat dres blízkého Převýšova, který zmíněný majitel finančně podporoval.

Fotbalový kumšt a byznys s hutním materiálem jsou dva světy. Jak složité bylo pro vás tento "přestup" zvládnout?

Je to možná trochu zvláštní, ale pro mě byl přechod ze stále se opakujícího známého fotbalového prostředí do pestré obchodní společnosti příjemný. Pokud jde o získání nutných znalostí, tak v tom mně pomáhal jeden z mých vítkovických kamarádů, který byl v oblasti hutního materiálu odborníkem. Za půl roku jsem měl vše zmáknuté.

S čím konkrétně obchodujete?

Jezdím po Praze a Středočeském kraji přibližně k dvaceti firmám, které se prodejem hutního materiálu zabývají. Můj zaměstnavatel ho nakupuje po celé Evropě. Jsou to například plechy, betonové výztuže, stavební materiál a všechno železo. Kontakt s odběrateli je častý, protože konkurence samozřejmě nespí.

Po deseti letech ve Viktorii Žižkov jste šestý rok asistentem trenéra dorostenců Bohemians. Jaké máte zkušenosti z této dlouholeté práce s mládeží?

Velice důležité slovo mají u dnešní mládeže mobily, počítače a hodně různých zájmů. Dost se na této skutečnosti podepisují rodiče i škola. Hraniční pro další růst výkonnosti je pak přechod z dorostu do kategorie dospělých, který je spojen se zvýšenou náročností časovou i fyzickou. Pořád však existují jednotlivci, kteří mají k fotbalu úzký vztah a chtějí v něm něčeho dosáhnout. Za mého mládí jich však bylo víc.