V cípu nakloněného náměstí plzeňského Nepomuku stojí docela nenápadný pivovar. Zvučný a zvonivý hlas Žanety Petružálkové, místní sládkové, která se v modrých montérkách sluní na vstupních schodech, působí v kontrastu s ospalou dopoledního atmosférou malebného městečka skoro nepatřičně. "Dáme kafe nebo pivo?" ptá se hned na úvod. Na odpověď ale nečeká. Zazubí se a sama si vzápětí odpoví: "Jasně, že pivo, co by to jinak bylo za reportáž z pivovaru. A jen aby bylo jasno," dodává vzápětí žena, které místní varna říká 'pane': "Jsme v práci. A v práci se nechlastá. V práci se degustuje."

O chvíli později drží Petružálková v ruce dvě třetinkové sklenice a stáčí z nich po decilitru piva z prvního tanku. Dohromady jich tu mají patnáct. Každý z nich má svůj vlastní název - a protože stojí v pivovaru Zlatá kráva, jmenují se podle kravských plemen. "Lidé, kteří pivovar před lety rekonstruovali, se s pojmenováním inspirovali v Americe. U nějakého pivaře viděli, že má své tanky pojmenované podle hudebních skupin. Měl tam třeba AC/DC, Guns N' Roses nebo ZZ Top."

Řemeslo je dřina

Jak sama sládková přiznává, každý den při příchodu do práce je potřeba z každého tanku trochu ochutnat. "Je to milá pracovní povinnost. Do práce tak musím jezdit autobusem, jinak to nejde. Aspoň ale ušetřím za naftu," směje se Žaneta, která se před necelými pětatřiceti lety narodila do sládkovské rodiny. Řemeslo jí podle jejích slov vonělo odmalička, cestu si ale i přes nejvyšší předpoklady jít ve šlépějích svého otce-sládka musela prošlapat sama. A s pořádnou oklikou.

"Táta nechtěl, abych šla do sládkovského učení. Pro holku je to fyzicky náročná práce. Člověk je stále na nohou, pořád něco nosí, míchá, tahá, přenáší. Je to zkrátka dřina," vysvětluje Petružálková důvody, proč se po základní škole namísto vysněného řemesla vyučila cukrářkou. Když o několik chvil později nakládá na kovový rudlík třicetilitrové sudy s pivem, je jasné, co má onou dřinou na mysli. Zároveň se však nezdá, že by jí zvedání sudů dělalo sebemenší problém. 

Aniž by se zadýchala, vypráví dál a těžké sudy u toho zvedá jen tak jakoby mimochodem. "Po škole jsem nastoupila do kabelárny v Chotěšově. Věděla jsem, že to rozhodně není práce, kterou bych chtěla dělat do konce života," popisuje Žaneta s tím, že brouka do hlavy jí nakonec nasadila teta. "Jednou v létě přijely i se sestřenicemi na návštěvu. Povídaly jsme si o práci, když teta prohlásila: 'Tak jdi ještě někam do školy. Vždyť jsi to pivovarnictví chtěla vždycky dělat, ne?' A tak jsem šla."

Ačkoliv byl Žanetin otec původně proti, tvrdohlavost jeho dcery nakonec zvítězila. Když tak po letech sládek Petr Petružálek s dlouholetou praxí v Plzeňském Prazdroji došel k závěru, že Žanetu v cestě za vysněným řemeslem nezastaví ani náklaďák vyskládaný od spodu nahoru sudy plnými piva, povolil. "V roce 2018 dostal táta nabídku jít vařit pivo sem do Nepomuku. Rozjížděl tehdy ale svůj vlastní minipivovar, takže se nakonec s majitelem dohodli, že pivo půjdu vařit já a on bude garantem." 

Když přijde řeč na to, jestli není vaření craftového piva v kraji Prazdroje tak trochu řehole a nošení dříví do lesa v jednom, pokrčí nepomucká sládková rameny. "Copak v kraji Prazdroje, celý Plzeňský kraj je kraj piva. Navíc ta pověstná 'plznička' a craftové pivo z malého lokálního pivovaru, to je každé úplně jiné pivo," vysvětluje Žaneta. "Malých pivovarů tu je strašně moc, přesto jsme všichni jedna velká pivovarská rodina. Tu někdo potřebuje půjčit kvasnice, tam zase jiný slad… všichni si vzájemně pomáháme a nakonec si ani nejsme konkurencí. Každé dobré pivo si svého věrného zákazníka nakonec najde." 

S rozkvětem zdejšího pivovarnictví se zdá, že zákazníky kolikrát neodradí ani vyšší cena craftového piva. Když však člověk sedne do auta a vyrazí z Prahy směrem na Nepomuk, cestou nepotká příliš hospod, kde by měli na čepu pivo z lokálního minipivovaru. V drtivé většině případů se jedná o velké značky, jejichž pivo je podstatně levnější než to craftové. "U nás je holt zaplacená ta ruční práce. Velký pivovar sfoukne jednu várku v obrovském množství, kdežto my vaříme každou várku zvlášť. Největším nákladem jsou energie a pak samozřejmě zaměstnanci."

Nedostatek odbytu však Žanetu ani její kolegy netrápí. "Naopak v létě spíš nestíháme. Po pivu je žízeň, všechno se rychle vypije. A nové nestíhá ležet," vysvětluje. "Jenže jestli pivo něco doopravdy musí, tak ležet. A protože já chci, aby leželo, nepouštím nikdy ven pivo, které není uleželé," zvážní trochu nečekaně Petružálková.

Na otázku, jestli ji krom letní prekérky někdy trápily i stejné obavy, jaké měl ve vztahu k ní a řemeslu její táta, už ale opět odpovídá s úsměvem. "Ženský vařily pivo už ve středověku, tehdy to bylo normální. Navíc je nás v kraji hodně, není to kdovíjaký úkaz. A když se pivo vaří podle stejného receptu, je jedno, jestli vaří ženská, nebo chlap. Pokud je to šikovný sládek, bude pivo nakonec chutnat vždycky dobře," uzavírá Žaneta Petružálková.