Kladný vztah tamních lidí k České republice a jejím obyvatelům byl i jedním z důvodů, proč jsem si před lety vybral tento kraj jako svůj druhý domov. Za mnoho let života na Zakarpatí jsem se nesetkal s xenofobií, šikanou nebo nedůvěrou z důvodu svého původu; jinde mimo ČR bych nejspíš takové štěstí neměl.

Tedy  jeden negativní zážitek mám. Před léty žena na kase čerpací stanice vytkla mému ukrajinskému doprovodu, že se ke mně chovají příliš hezky, vzhledem k tomu, jak se Češi chovají k nim. Chápu, nejspíš měla nějaký špatný zážitek z Česka. Vlastně jsem jí tehdy dal za pravdu, protože vím, že mnozí Češi se opravdu chovali a chovají k Ukrajincům pracujícím v Česku nevlídně. Dodnes se divím, že podobných reakcí nebylo víc.

Kladný vztah vychází především z doby společného státu, tedy z období první Československé republiky. Přestože se dodnes na území Zakarpatí nachází několik pomníčků ze sovětských časů, které připomínají, kde a kdy českoslovenští četníci zastřelili revoltující dělníky, doba první republiky je tu vnímána velmi pozitivně. Lidé si ji zde idealizují víc než v ČR. Je to určitě dáno i tím, že to, co sem přišlo po ní, bylo mnohem horší než doba panování soudruhů v Československu… nesrovnatelně horší.

Určitě ale nejde jen o nostalgii po "starých dobrých časech". Velkou roli hraje i to, že spousta Zakarpatců našla v těžkých dobách, které nastaly po chaotickém rozpadu Sovětského svazu, v České republice slušné živobytí. Ano, setkali se i s ústrky, šikanou ze strany státních úředníků, ale syté děti, spokojená manželka, opravený domek a slušné auto v garáži na ně daly zapomenout.

Kontakty, které byly na padesát let přerušené, se rychle obnovily a zmohutněly. Dnes téměř všude, kam přijdete mezi místní lidi, v každé rodině mají někoho, kdo v ČR pracoval, studoval nebo tam žije. Pamatují si příbuzné, kteří sloužili v Československé armádě, a udržují kontakty a vztahy s potomky příbuzných, kteří po rozdělení společného státu zůstali v Československu.

Dobrému vztahu k nám přispívá i srozumitelnost jazyka, kulturní blízkost a podobný smysl pro humor. České pohádky a filmy fungovaly jako nejlepší vyslanci i v dobách, kdy se naši političtí představitelé líbali v Kremlu, ale obyčejné lidi k sobě moc nepouštěli. Celá generace Užhorodců tak vyrostla na večerníčcích, které přes hranici pomocí elektromagnetických vln šířila Československá televize a které ani doma nesledovali s takovým zájmem jako tady.