Nocleh jsem si objednal v Kremenčuku v hotelu Avalon. Jeho majitel mi mnohokrát po cestě telefonoval. Doporučil cestu (jel jsem jinou, dobrodružnější), vysvětloval, jak ho najdu, několikrát mi volal, jen aby se zeptal, kde jsem. I na místě byl přátelský, vysvětlil, kde co koupit, kde se najíst. Velmi mě prosil, abych mu v recenzním systému dal nejlepší hodnocení. Protože se fakt snažil, dostal ho. Nicméně, pokud se také vydáte do Kremenčuku a budete se tam chtít ubytovat, mé (a nejspíš i většiny ostatních) hodnocení tohohle hotýlku neberte vážně. Ve skutečnosti je to studená, špatně vybavená díra se sympaticky ukecaným majitelem.

Kremenčuk byl mým cílem, protože v tamní nemocnici se léčí náš starý známý ze zakarpatské Jasyně a já mu mám předat notebook. Andrej, jak se jmenuje, bojoval jako dobrovolník už ve čtrnáctém roce, pak kvůli zdravotním důvodům odešel do civilu a věnoval se politickým aktivitám. Nedávno se rozhodl znovu jít bojovat, tentokrát jako pilot dronů. Trochu přepískl fyzickou přípravu a skončilo to operací kolene. Andrejovou touhou bylo se v době rekonvalescence připravovat na leteckém simulátoru na dronové bitvy. Dárce z ČR tuto touhu uspokojil.

Mimochodem, přestože se někomu můžou zdát simulátory řízení dronů jako obyčejné hry, není to tak. Některé jsou fakt vymakané a opravdu se s jejich pomocí naučíte létat. Pokud vás to zajímá, hledejte například Liftoff.

Andrej patří k tzv. krajní pravici. Vůbec spousta našich kontaktů v armádě patří k téhle v ČR neoblíbené části politického spektra. Tato skutečnost není dána tím, že bych sdílel jejich ideologii a rozhodně nejsem nacionalista, ale tihle lidé jednoduše patří k těm nejspolehlivějším, nejpoctivějším a zároveň nejvstřícnějším.

Třeba Andrejovi jsme už dříve ještě do Jasyně přivezli humanitární pomoc z ČR. Spolu s ní jsme mu nevědomky předali i věc, ve které jsme měli zašito rezervních 500 dolarů. Andrej, jakmile to zjistil, zavolal a peníze vrátil. Přitom my bychom jejich ztrátu zaznamenali třeba až za měsíc a nebyli bychom schopni určit, kde jsme o ně přišli. Zkrátka ve válce platí, že čím větší pravičák, tím spolehlivější partner.

Andrej byl také první, z koho jsem začal tahat rozumy o změnách na frontě. Pokaždé, když tam přijíždím, mám pocit, že jsem se ocitl ve zcela jiné válce. Tak moc se tam všechno rychle mění, a proto je dobré do zóny bojových operací vjíždět připraven na to, co se tam aktuálně děje.

Z Kremenčuku se přesouvám do Dnipra. Vlastně bych měl i mohl dojet až do Pavlohradu. Jenže zatím nevím, kdy na mě budou mít lidé, s kterými potřebuji mluvit, čas. Tedy mě čeká čekání. A protože čím blíž frontě se nacházíte, tím víc platíte za ubytování, je pro mě teď výhodnější čekat ve vzdálenějším Dnipru.

Ve městě jsem našel hotel, který se jmenuje stejně, jako se před přejmenováním jmenovalo obrovské průmyslové město, ve kterém se hotel nachází, tedy Dněpropetrovsk. Hotel je příkladným postsovětským skanzenem, já ale mám ty chátrající, předimenzované brutalistické megahotely rád. I proto, že hotel už dávno není symbolem a výkladní skříní města, jako byl v roce šedesát osm, kdy byl otevřen, a tak se v něm vyspíte za velmi příjemnou cenu.

Teď jsem si vzpomněl, že jsem měl v plánu částečně přespávat v autě. Teploty okolo nuly mi v tom ale prozatím brání.

Po dvou noclezích v Dnipru mi volá můj kontakt z vojenských kruhů a říká: "Večer v 19:00 máš být v centru Pavlohradu, tam upřesníme koordináty, na kterých tě vyzvedneme, a připrav se na noční výjezd na bojovou akci." Jedu tedy do Pavlohradu.

Tam se dozvídám, že místo setkání je vzdáleno dvě hodiny jízdy po mizerné cestě. Naštěstí se setkání odkládá na šestou ráno. Stejně je to ale problém, v noci by totiž jízda po rozbité cestě mohla zabrat klidně i tři čtyři hodiny. Když si k tomu připočtete možné komplikace spojené s policejní hodinou, tak mi vychází, že by bylo dobré vyjet tak těsně po půlnoci. 

Naštěstí jsem v cílové vesnici našel přes internet ubytování, a dokonce s jedním volným pokojem. Bohužel, místo je už hodně blízko fronty a tomu odpovídá přemrštěná cena. Jenže můžu vyjet hned a ještě se před akcí i trochu vyspat. Takže vyjíždím, abych za dvě hodiny dosáhl s převáženým Land Roverem nejjižnějšího bodu na mé cestě, vesnice Pokrovské. Po cestě se kochám už kousek za Pavlohradem pilně probíhajícími fortifikačními pracemi. Na místě mám, klasicky na "benzince", krátkou schůzku s velitelem, ubytovávám se, chystám věci a po pivku na dobrou noc jdu spát. Zítra mě čeká náročný den.

Video: "Jedu na jih." Třetí část cestovního deníku