"Je vidět, že se děti chtějí hýbat. Nikdo přece nechce být tlustý a mít zdravotní problémy," říká Stara.

Když se člověk ve Sportovním parku dívá kolem sebe, nevypadá to, že by děti nechtěly sportovat.

Samozřejmě čísla hovoří jasně, dnes je více dětí otylých než v minulosti. Ale problém není v tom, že by nechtěly sportovat. Můj subjektivní názor je, že příčiny jsou dvě: školní tělocvik, který má nízkou úroveň. A nedostatek nových sportovních zařízení. Když se podíváte po světě, tak tam i v malých vesničkách najdete krásná sportovní hřiště a tělocvičny. Tohle se u nás zanedbalo. A jestli stát nezačne líp pracovat na těchto polích, bude se rozdíl prohlubovat. Jsme na hraně kapacity. Nejsou open prostranství, kde by se děti mohly samy sportovně vyřádit. Zkusit si třeba kopnout do balonu a pak se jít přihlásit do fotbalového oddílu. V našem parku vidíte, že když vyrostou work-outy, jsou obsypané dětmi. Zařízení se totiž také musí měnit s dobou.

Aby nové plácky obstály v konkurenci mobilů.

Musíme respektovat, že dnes jsou děti a dospělí na mobilu. Právě pro to musíme vybudovat atraktivní moderní plácky a hřiště, kde dětem bude fajn. Aby tam chtěly jít. Když to přizpůsobíme, zase na ně budou chodit. Vezmou si tam i mobily, chvíli si zakopou, chvíli zas budou na nich.

Vy společně s dalšími nadšenci už desátým rokem předvádíte, že se skutečně dá mládež rozhýbat. Prozraďte recept.

Během olympiády v Riu jsme tu uspořádali olympijský park, kde jsme měli 400 tisíc lidí. Obsadili jsme celé město, všechny kluby se tam mohly prezentovat, včetně ploché dráhy. A když to mělo takový úspěch pro všechny strany, řekli jsme si - pojďme to dělat dál. A protože jsme tady měli osvícené politiky, nechtěli jsme čekat další čtyři roky a děláme to každý rok. Napsali jsme si koncept. Nazvali jsme to Sportovní park Pardubice, zkrátili jsme akci ze šestnácti dní na devět. A dnes už víme, že to bylo dobře.

Jak pomáhá město?

Jsme zařazení mezi tahouny, což jsou největší akce města. Takže máme garanci tříleté dotace. Nečekáme, jestli nám město dotaci dá nebo nedá. To je velká pomoc. Neznám moc měst, které to takhle mají.

Ale vy ano.

Díky tomu můžeme my, organizátoři, už v březnu komunikovat s řediteli pardubických základních a mateřských škol, kterým nabízíme zlevněné hrací karty, s kterými pak děti ve Sportovním parku obcházejí stanoviště. Ještě bych rád řekl, proč je to zlevněné, protože mi to přijde geniální.

Povídejte.

Když už od rodin město vybírá poplatky za popelnice a podobně, chce jim to vrátit pobídkou - pojďte sportovat. Takže pro lidi, kteří mají trvalé bydliště v Pardubicích, prodáváme karty za úplně jinou cenu. Navíc tím chceme podpořit, aby děti začínaly se sportem v raném věku. Také se snažíme, aby si na dotaci Sportovnímu parku sáhly i kluby.

To jste udělali jak?

Dneska město dává na Sportovní park dotaci na devět dní přibližně 1,4 milionu korun. Kluby si pak můžou ještě přijít na zrychlenou dotaci. Její výše se vypočítává až po ukončení akce, aby nebyla původní dotace překročena. Rozpočítává se to na základě dní, kolik tu klub je. Pokud tu je jen jeden den, dostane tuhle refundaci na jeden den. Kdo je tu devět dní, má nárok na devítidenní refundaci. Na tuhle dotaci si letos sáhne 70 klubů z Pardubic a okolí. To nám dává smysl, protože víme, že peníze skutečně skončí ve sportu. Kluby si můžou za ně třeba dokoupit pomůcky, které se jim tady opotřebují. A nám to naopak zaručuje, že dají do Sportovního parku kvalitní trenéry, kteří v klubech s dětmi doopravdy pracují. A o to nám jde. Navíc naši dobrovolníci jim pomáhají, aby se mohli věnovat jen dětem a lákat je na sport. Dobrovolníci pípají kartičky a dělají všechny organizační věci.

Co za to chce město?

Jako pořadatelů máme smlouvu s městem, že nesmíme od dobu trvání licence zvedat cenu hrací karty. Výsledek toho všeho? Dříve než odstartoval letošní pardubický Sportovní park, měli jsme už v oběhu 9 tisíc hracích karet! A když pak vidíte, že na každém stanovišti dobrovolníci odpípají každý den v průměru za devět hodin 1500 až 2000 dětí, je to úžasné. Kvůli tomu, aby na stanovištích nevznikaly fronty, jsme ještě zvýšili jejich počet. Máme tu malé sporty, velké sporty, olympijské, neolympijské nebo nově vznikající. Děti se můžou rozprchnout, kam chtějí.

Narůstá následně klubům členská základna?

Přesná čísla neznáme, protože kluby si s dětmi, kteří je navštíví ve sportovním parku a s jejich rodiči, poté komunikují samy. Ale na prvních trénincích po prázdninách mají i díky Sportovnímu parku plno. Naráží však na to, že v České republice chybí sportovní zázemí. Nemáme dost tělocvičen a hřišť. Kluby můžou školní tělocvičny používat od tří do sedmi odpoledne, což je maximum, přitom jsou jich tu desítky. Takže v Pardubicích nemáme problém s nedostatkem sportujících dětí, i kvůli sportovnímu parku, ale máme problém s tělocvičnami. I když ve městě vyrůstá nová základka, kde budou dvě další tělocvičny. Město o tom ví a snaží se na tom pracovat - má program na otevření nových veřejných hřišť. Ze Sportovního parku je dneska brand, který organicky roste. Firmy si době jeho konání přizpůsobují dovolené. Příměstské tábory tomu přizpůsobují termíny, kluby to berou jako skvělou náborovou akci. Vlastně nikdo si už neumí představit, že by tahle akce tady nebyla.

Jaké plány máte do budoucna?

Snažíme se držet koncept a atmosféru. Všichni to děláme jen jako bokovku, protože všichni máme svoji vlastní práci, ale děláme to rádi. Nejsme tu kvůli penězům, ale kvůli atmosféře a proto, že máme sport rádi. A baví nás všechno propojovat. Třeba si sem atleti přivezou pomůcky, ty se líbí dětem, jejich rodičům nebo jiným klubům a výrobcům potom roste byznys, z čehož jsou také nadšení. Takže všechno do sebe zapadá a dává to význam. A ještě jednu přidanou hodnotu má náš park: chodí sem i rodiče, kteří sami neměli možnost sportovat, ale nechtějí to dopustit u svých dětí. Takže přijdou k nám, vidí, na jakém sportu jsou jejich děti šťastné, domluví se hned s klubem na prvním tréninku, a začnou se sportem, který by je třeba ani nenapadnul. Mně osobně těší, že neplkáme o tom, že se děti nehýbou, ale tímhle způsobem inspirujeme je k tomu, že se můžou vydat cestou, která je fajn. Náš cíl je jednoduchý - ať co nejvíc dětí sportuje.