Nebylo to prozíravé uvědomění, že se situace mladých lidí na trhu s bydlením v nadcházejících letech jen tak nezlepší. Šlo spíš o spontánní rozhodnutí kluka, který nechtěl peníze od rodičů do startu dospělého života promrhat placením nájmu. "Věděl jsem, že mi rodiče ušetřili nějakých čtyři sta nebo pět set tisíc korun," vypráví dnes dvaadvacetiletý Radek. Chuť stavět bunkry ho během dospívání sice opustila, pořád ale snil o tom, že by si mohl postavit opravdický domek.

"Přemýšlel jsem, jak s takovou částkou rozumně naložit. Pak jsem na Instagramu narazil na fenomén tiny housů, malých domečků, které v té době byly v Česku asi tři nebo čtyři. Napadlo mě, že bych mohl postavit něco podobného a navíc třeba ještě na podvozku s koly tak, aby se celý dům dal převézt," popisuje Radek plán, který následně představil svým rodičům. "Našim se to líbilo, peníze mi uvolnili a takhle nějak to celé vzniklo."

Uměl akorát tak vozit štěrk v kolečku

Vznik domečku číslo jedna, v němž Radek dnes bydlí, byl ale přece jen ještě o fous složitější. "Ve stavebnictví jsem se pohyboval odmalička, pomáhal jsem, od patnácti let měl různé brigády, ale vždycky jsem byl spíš ten, kdo někam vezl kolečko s pískem, vysával v truhlárně a podobně," přiznává Radek. "Stavba jako taková mě vždycky fascinovala. Skutečnost, že člověk přinese pár desek a vytvoří z nich kuchyň. To, že někdo vezme dřevo a udělá z něj terasu," přibližuje s tím, že ačkoliv se jeho otec ve stavebnictví pohyboval dlouhodobě, on sám se do svých šestnácti do žádného velkého projektu nehrnul. 

"Byly časy, kdy jsem vyloženě nesnášel tátovi s čímkoliv pomáhat. Chtěl jsem jezdit na skatu, ne makat každou sobotu na stavbě," směje se Radek. "Táta začal stavět baráky, až když jsem byl starší. Bavilo mě celý proces pozorovat, ale pomáhat jsem mu nechtěl. Byla to jen otročina a ještě navíc zadarmo," dodává s nadsázkou v hlase absolvent truhlářského oboru na střední stavební škole.

Když přijde řeč na to, jak se klukovi, jehož nejvyšší dosaženou odborností bylo převážení štěrku kolečkem, podařilo postavit vlastní domek, vypráví Radek dál. "Šel jsem do toho s tím, že toho moc nevím. A že co neznám, to se naučím. Hodně jsem koukal na různá kutilská videa na YouTube. Tam toho člověk najde opravdu spoustu. Zároveň ale přišly chvíle, na které nestačil ani internet," přiznává Radek.

"A tak jsem šel za tátou. Nikoliv však s tím, aby to udělal za mě, ale aby mi ukázal, jak na to. Následně jsem si to mohl na domečku udělat sám. Chtěl jsem, aby každý jeden šroub, který je tam přivrtaný, každá deska nebo dlaždice byla nakonec moje práce. S tátou jsme pak fungovali tak, že když jsem se chtěl naučit dělat třeba sádrokartony, vzal mě s sebou na stavbu a říká: ‘Budeš mi tady týden pomáhat zadarmo, já se ti budu věnovat a ty se to naučíš.’ Byl to svým způsobem takový barter."

Byly chvíle, kdy to chtěl zapálit a jít pryč

Ani tak se ale Radek nevyhnul metodě ‘pokus&omyl’ a chvílím, kdy zdaleka ne všechno šlo podle plánu. "Každý den jsem něco pokazil, špatně uřízl desku, něco nesprávně změřil. Musel jsem to pak samozřejmě dělat znovu, zničil jsem u toho spoustu materiálu. Nejhorší byly asi obklady v koupelně. Všechno jsem nalepil, abych téměř na konci zjistil, že mi to asi o centimetr nevychází. Celé jsem to musel oloupat, seškrábat lepidlo a začít znovu od začátku," vypráví Radek. 

Ani přes prekérní situace ale prý nikdy nechtěl stavbu vzdát. "Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že bych to celé nejradši zapálil a šel za kamarády někam na hřiště. Jenže jsem věděl, že to udělat nemůžu. A ani nechci. Bylo mi jasné, že to musím dodělat, protože ten domek nemůže zůstat rozestavěný. Měl jsem v tom veškeré peníze od rodičů, takže nebyla zkrátka jiná cesta, než to dokončit." 

"Naučil jsem se tak víc než jen stavět. Dřív jsem míval problémy s dotahováním věcí takříkajíc do konce. Vždycky jsem se pro něco nadchnul, a pak z toho poměrně rychle vychladl. Tady couvnout nešlo. A to hodně pomohlo," míní Radek, který stavbou domečku číslo jedno, jak o něm na svých sociálních sítích mluví, strávil dohromady tři roky. Videa, která během stavby začal tvořit a následně publikovat, přilákala na jeho Instagram více než 70 tisíc sledujících. Kutilský introvert tak najednou čelil docela nové výzvě: Naučit se tvořit obsah na sítě a překonat nevoli z mluvení na kameru.

"Ve škole jsem byl ten žák, který než aby musel při zkoušení mluvit před třídou, nechal si rovnou dát pětku. Nikdy jsem nechtěl být influencer, jen jsem jednou dal fotky a příběh svého domečku do skupiny na Facebooku a už to jelo. Z příspěvku se stal nejpopulárnější post ve skupině, sledující se hrnuli," popisuje Radek, který tak stál před novou výzvou: Překonat nevoli z veřejného vystupování a chopit se příležitosti. "Byl jsem překvapený, že tohle vůbec někoho zajímá. Když vyrůstáte na vesnici, kde se o víkendech běžně něco kutí a staví, přijde vám to běžné." 

Kluk z Karlovarska nicméně výzvu přijal a dnes je za to podle svých slov rád. "Nikdy jsem si moc nevěřil. Žil jsem v tom, že člověk musí mít nějaké předpoklady nebo talent, aby mohl něco takového vůbec dělat. Když jsem začal natáčet videa, nerad jsem poslouchal svůj hlas. Čím víc jich ale bylo, tím víc jsem si na to zvykl. Teď už mi to tolik nevadí. A najednou jsem si díky tomu uvědomil, že člověk může dělat cokoliv, co chce, ale musí tam být píle a odhodlání se překonávat a zlepšovat," uzavírá Radek Pospíšil, který aktuálně pracuje už na svém třetím projektu. Tentokrát staví dům společně se svým tátou.