6 0 0 06.08.2025
Pennovo ztvárnění vlivného aktivisty a politika se lišilo od velké části jeho dřívějších hereckých kreací. Místo emocionální zatvrzelosti a potlačovaného vzteku nabídl radost, zranitelnost a lehkost. Jeho Milk se před světem neuzavírá. Jde mu s určitou bezelstností vstříc. Za roli dostal Penn druhého Oscara (první byl za Tajemnou řeku). Po filmu slibujícím kariérní restart však následovalo několik let tvůrčího sucha a mizérie. "Bylo to naposledy, co jsem se na place bavil," přiznal herec v nedávném rozhovoru pro The New York Times.
Od jiné hvězdy by podobné přiznání nejspíš vyznělo jako nadsázka, nad kterou se spolu s novinářem pousměje. Z úst Seana Penna šlo ale o konstatování pravdy, před kterou nikdy neuhýbal. Po Milkovi se sice objevil v řadě oceňovaných filmů (Tady to musí být, Strom života, Lékořicová pizza), ale u žádného z nich necítil zápal, který ho k herectví kdysi přivedl. Tenhle odstup a jakási znavenost vypovídaly o Pennově rozčarování z filmařského prostředí, v němž nikdy úplně nezapustil kořeny.
Sean Penn svými výroky a rozhodnutími nepřestává stvrzovat, že patří k nejvíc přímočarým a současně nejprchlivějším figurám americké kinematografie. Jako kdyby se nacházel v neustálém konfliktu. S trendy, konvencemi, průměrností. V jeho kariéře se záblesky geniality potkávají s obrovskou tvrdohlavostí, vzdorem a sebedestruktivitou.
Penn se narodil roku 1960 v kalifornské Santa Monice do herecké a režisérské rodiny. Jeho matka Eileen Ryan hrála na Broadwayi a v mnoha převážně televizních filmech. Pennův otec Leo byl režisérem a obětí mccarthiovského honu na levicově smýšlející umělce. Protože odmítl udávat kolegy Výboru pro neamerickou činnost, octl se na černé listině. Sean tak vyrůstal v prostředí, kde se umění přirozeně prolínalo s politickým postojem. K herectví ho dle jeho slov nepřitahovala sláva, ale touha jít ke kořenům věcí, odhalovat skrytou pravdu.
Už v mládí propadl divadlu a amatérské filmové tvorbě. Na osmimilimetrovou kameru točil krátké filmy spolu se svým bratrem Chrisem a dvěma kamarády ze sousedství - Emiliem Estevezem a Charliem Sheenem. Po střední škole sice nastoupil na univerzitu, ale zakrátko z ní zběhl do repertoárového divadla v Los Angeles. Herecké zkušenosti paralelně sbíral v televizních seriálech. Zlom přišel s přestěhováním do New Yorku v roce 1980, kde zaujal divadelní kritiku výkonem v broadwayské hře Heartland. Vzápětí prorazil u filmu jako vysmátý surfař Jeff Spicoli v teenagerské komedii Zlaté časy na Ridgemont High.
Penn ale nechtěl být zaškatulkován jako lehkovážný "týpek" (právě slovo "dude" jeho postava zpopularizovala), který každý den zahajuje několika vydatnými šluky z bonga napěchovaného marihuanou. Poměrně brzy začal cíleně vyhledávat náročnější, temnější role, jako byl mladistvý delikvent v syrovém dramatu Zlí hoši nebo psychicky zdeptaný voják v Obětech války. Lidé, kteří s ním tehdy pracovali, ho popisovali jako uzavřeného, až znepokojivě soustředěného metodického herce, který odmítal dělat kompromisy.
Pověst bouřliváka Pennovi zprvu zajišťovalo hlavně jeho chování mimo filmovou branži. Průvodním jevem čtyřletého manželství s Madonnou (1985 až 1989) byly útoky na novináře, rušené a obnovované žádosti o rozvod a zvěsti o domácím násilí. Kvůli neschopnosti krotit vztek se opakovaně dostával do střetu se zákonem. Vrchol představoval incident v Macau v roce 1986. Penn v hotelovém pokoji objevil paparazziho a v návalu vzteku ho pověsil přes zábradlí balkonu v devátém patře. Podobné zprávy zastiňovaly hercovo umělecké nadání.
Se srovnatelnou fyzickou a psychickou intenzitou se ale naštěstí nadále vrhal i do svých rolí. Často příznačně ztělesňoval muže na hraně. Zraněné, rozpolcené, paralyzované pocitem viny. I když navenek jednají sebevědomě, až agresivně, mají v sobě nezacelenou trhlinu. Podobně jako hrdinové, které před Pennem excelentně ztvárňovali James Dean nebo Marlon Brando.
Introspektivní role v dramatech jako Mrtvý muž přichází, Tajemná řeka, 21 gramů nebo Zabiji Nixona vynesly Pennovi v 90. a nultých letech mnoho ocenění a chválu kritiků. Rogert Ebert jej například označil za nejpodmanivějšího herce své generace, který dokáže splynout prakticky s každou rolí, a přitom v ní zanechat emocionální otisk svého vlastního já.
Oproti jiným metodickým hercům, kteří roli přetvářejí podle sebe, se Penn spíš proměňuje pod vlivem postavy. Jeho výkony díky tomu nepůsobí vykalkulovaně, příliš technicky. Jsou instinktivní, obnažující, bolestně pravdivé. S každou rolí dává všanc sám sebe. Možná nejvíc své nitro poodhalil ve filmech, které režíroval. Jeho režijní debut Vyvrhel odstartoval sérii filmů prodchnutých samotou a existenciálním tápáním, jejichž hrdinové platí vysokou daň za své neoblomné přesvědčení. Následovala Křižovatka smrti, Přísaha a Útěk do divočiny.
Poslední zmíněný snímek, adaptace reportážní knihy Jona Krakauera, byl pro Penna zdaleka nejosobnější. Nechal se slyšet, že v hlavním hrdinovi - idealistickém tulákovi Christopheru McCandlessovi, který se vzdává civilizačního komfortu ve prospěch nevyzpytatelné aljašské divočiny - viděl svého "duchovního bratra". Plně se ztotožnil s jeho odmítnutím kompromisů a odvahou nést důsledky vlastních činů, ať už jsou jakkoli kruté.
V posledních letech se Penn podobně jako McCandless vyrovnává s pocitem, že pro něj v proměňujícím se světě možná není místo. Dnešní Hollywood vnímá jako hájemství sterility, které se odvrátilo od autenticity a osobitosti. Riziko podle něj nahradil konformismus a posedlost okamžitým ziskem. Důvodem této hořkosti ale podle všeho není nedostatek nabídek, které by mu konvenovaly. V posledních letech odmítl desítky lákavých rolí.
Životní naplnění totiž Penn začal nacházet mimo hereckou profesi. Už během americké invaze do Íráku si zaplatil celostránkovou inzerci v deníku The Washington Post, kde ostře kritizoval prezidenta George W. Bushe. Otevřenými dopisy oslovoval diktátory i demokraticky zvolené lídry. Jeho setkání s mexickým narkobaronem El Chapem mnoho lidí pohoršilo. Penn ale nikdy nehleděl na to, kde jsou hranice jeho kompetencí.
Jeho politické přesvědčení ho zavedlo do válečných zón, epicenter přírodních katastrof a geopoliticky napjatých regionů. Osobně pomáhal lidem zasaženým hurikánem Katrina, po zemětřesení na Haiti v roce 2010 založil humanitární organizaci. Navštívil i zaplavené vesnice v Pákistánu. Před třemi lety odjel na Ukrajinu, kde během bombardování Kyjeva natáčel dokument. Jednoho ze svých dvou Oscarů daroval prezidentu Zelenskému se slovy, že soška může být v případě potřeby "roztavena na kulky, kterými se bude střílet na Rusy".
Není divu, že Pennova snaha napravovat svět vyvolává vedle respektu i výsměch. Podle kritiků si z míst válečných zón a humanitárních katastrof udělal jeviště, na němž může hrát roli morální autority. Z mínění lidí, kteří jeho aktivismus označují za egocentrické divadlo, si ale Penn nedělá těžkou hlavu. Na adresu svých odpůrců kdysi poznamenal: "Doufám, že chcípnou v bolestech na rakovinu konečníku." A není důvod pochybovat, že to myslel vážně.
Politika je pro Penna nakonec hlavně další sféra, kde vede svou válku se světem a sebou samým. Navzdory tomuto veřejnému obrazu o něm ti nejbližší mluví s překvapivou něhou. Herečka Dakota Johnsonová, která s ním nedávno točila drama Tatík, se nechala slyšet, že je s ním těžké pracovat právě kvůli jeho "zneklidňující zranitelnosti". Jiní přátelé a kolegové ho popisují jako muže nečekaně citlivého, hluboce loajálního a posedlého spravedlností.
Právě tato tvrdohlavá víra dělá z Penna člověka z jiné doby, který se už zřejmě nevzdá přesvědčení, že opravdové umění vzniká z nepohodlí, rizika a bolesti. Dál bude vzdorovat trendům, setkávat se s kontroverzními osobnostmi a nadávat na "zženštilost" amerických mužů. Tahle zarputilost, často hraničící s neomaleností, ovšem dává nezaměnitelnou intenzitu jak jeho životu, tak jeho herectví, ke kterému se snad brzy naplno vrátí. O Tatíkovi totiž mluvil jako o prvním natáčení od Milka, během něhož si práci před kamerou opravdu užíval.