Stačí si přečíst pár základních dat a rychle pochopíte, že z Němečka vyrostl houževnatý sportovec z logických důvodů.

Narodil se ve složité době na začátku roku 1938 a do táborské rodiny s dalšími devíti sourozenci. Musel se tedy umět ohánět, a i když nebyl zrovna žádný hromotluk, respekt si sjednat uměl. 

Odmalička ho bavil hokej a od kamarádů slyšel, že Kanaďané si na ledě střihnou i nějaké ty pěstní souboje. A tak si zkusil box, který ho učaroval. To mu bylo 14 let. 

"V roce 1955 jsem byl v Sovětském svazu a viděl borce boxovat osmnáct, pětadvacet kol. Řekl jsem si, že musím vydržet padesát! Oni běhali pět kilometrů. Já deset. Tenkrát jsem měl natrénováno, že bych mohl běhat maraton," uvedl v rozhovoru pro časopis Box.

Zároveň se ale musel nějak živit. Přestěhoval se z jihu na sever Čech a v Děčíně jezdil s Tatrou. 

"Každý ráno jsem vstával ve čtyři a běhal z Děčína do Petrovic. Tam a nazpátek to bylo 32 kilometrů. Na šestou jsem šel do práce. Jezdil jsem s náklaďákem a ani jsem nepotřeboval závozníka. Vyložil jsem dva vagony, pytle s cementem jsem si sám nakládal. Říkali mi, že mám tryskovej motorek," vzpomínal s odstupem.

Bylo mu 22, když jako úplně neznámý boxer welterové váhy vyrazil do italské metropole a zúčastnil se sportovního svátku pod pěti kruhy. 

A právě tady začíná dnes už legendární boxerská cesta za zlatou olympijskou medailí. 

V prvním kole vyřídil Ruperta Königa z Rakouska po vyrovnané bitvě 3:2 na body. Ve druhém nedal šanci Irovi Berniemu Melimu. Klíč k medali byl souboj s domácím Pierem Brandim.

"Všichni nade mnou lámali hůl. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám trenéra Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér," vzpomínal Němeček.

Doposud suverénní Ital byl ale úplně konsternovaný Němečkovým stylem. Český vytrvalec totiž boxoval v obráceném gardu s pravou rukou vepředu. To Brandimu vůbec nesedělo.

"Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval," líčil Němeček.

V semifinále proti Američanu Quincey Danielsovi to byla jasná záležitost 5:0 na body. Medaile tedy byla jasná, ale finále bylo nakonec to největší drama ještě před příchodem mezi provazy.

Československý boxer totiž dostal nabídku, že na bitvu o zlatou může jet slavnostně Tatrou 603. Vůz se ale onoho 5. září 1960 dostal do zácpy. Hrozilo, že boxer zápas nestihne, a tak v jednu chvíli vyběhl z vozu a zkusil štěstí pěšky. Zapomněl přitom ale v autě akreditaci.

"Uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Řvu na něj: Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky," popsal drama Němeček.

A tak zbývala jedna jediná možnost.

"Nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku."

Němeček celé první kolo s Clementem Quarteyem z Ghany vstřebával předchozí zážitek, pak se ale srovnal a precizním výkonem vyhrál bodování, a tedy i zlatou olympijskou medaili. 

Sedm let poté se Němečkovi v italské metropoli podařilo získat i titul mistra Evropy. Byl rovněž mnohonásobným československým šampionem. Za svoji kariéru absolvoval téměř 800 zápasů a údajně podle dostupných statistik i výroků pamětníků nikdy neprohrál k.o.

Však se mu také přezdívalo "boxerský Emil Zátopek". Měl výdrž jako málokdo, trénoval i s těžkými váhami. 

Později boxoval za Ústí nad Labem, kde po ukončení kariéry působil jako trenér. Po roce 1989 si otevřel hospodu U Zlaté medaile v Ústí nad Labem. Tam měl nejcennější artefakt své sportovní kariéry vystavený, a i když mu prý jeden německý turista za ni nabízel deset tisíc marek, nikdy ji neprodal.

Legendární boxer zemřel po těžké nemoci 2. května 2010 ve věku 72 let.