Čím dál víc se mluví o traumatech z dětství, která nás formují i v dospělosti. Byť si z raného dětství toho moc nepamatujeme, v budoucím životě nás to může ovlivnit víc, než bychom předpokládali. Jak jako rodič mohu přispět k tomu, aby potomek vyrostl ve zdravého jedince? Podle známého psychoterapeuta Martina Zikmunda musíme začít sami u sebe.

"Docela dobrým základem je vyvarovat se "neblahých zážitků" z dětství, což zahrnuje i řešit vlastní psychické problémy na psychoterapii a eventuálně psychiatrii, nebo při odloučení či rozvodu s druhým rodičem udělat vše pro to, aby negativní dopady na děti byly minimální, což mnohdy bude zahrnovat i rodinnou terapii. Ta je například v Kanadě při rozvodu manželství s dětmi povinná," přiznal Martin Zikmund v rozhovoru pro Aktuálně.cz. 

Neblahé zážitky z dětství jsou vyloženou chybou rodičů při výchově. Tím jsou myšleny fyzické zneužívání, kam spadají i fyzické tresty, emoční zneužívání, kam spadá i vyhrožování fyzickým násilím či ponižování dítěte, sexuální zneužívání, emoční a fyzické zanedbávání, ale také psychické onemocnění někoho v domácnosti, substanční závislost (v Česku typicky na alkoholu) někoho v domácnosti, domácí násilí mezi rodiči, odloučení nebo rozvod rodičů a uvěznění někoho z domácnosti.

Každý jeden z takových zážitků má zásadní negativní dopady na vývoj, psychické i somatické zdraví dítěte. Čím více těchto zážitků dítě za své dětství nasbírá, tím horší to na něj bude mít dopady. Díky posledním 30 letům výzkumu bohužel dokážeme docela přesně říct i jaké.

Není trauma jako trauma

Na druhou stranu podle zakladatele projektu 13 hříchů rodičovství je slovo trauma nadužívané a neměli bychom špatné zážitky z dětství míchat dohromady s chvilkovými pocity nepohody.

"To, že dítěti nedovolíte zmrzlinu, nebo mu nemůžete v létě dopřát dovolenou na Islandu, nebo ho okřiknete, tam rozhodně nepatří. To, že ho budete mlátit, tam ale patřit může. Jde o to, jak na to dítě bude reagovat," dodal Zikmund.

Prý je také fér si říct, že trauma dítěti může způsobit spousta prožitků, za které rodiče vůbec nemohou - přírodní katastrofy, šikana, fyzický útok od někoho z ulice, vážná nehoda např. na kole, pokus o znásilnění atd. Každé dítě ale reaguje jinak. Můžete mít dvě podobně staré děti - jednomu zážitek povodní způsobí trauma a tomu druhému ze stejné rodiny ne.

I přes všechny překážky dle psychoterapeuta lze vychovat spokojeného jedince, který vyroste v sebevědomého dospělého člověka. A není to o tom, kolik máte peněz, jaké máte postavení či bydlíte ve velkém domě či v malém bytě. Jde o láskyplný přístup k dítěti.

"Bezpodmínečně přijímat a milovat své dítě a plnit i průběžně adaptovat všechny rodičovské a výchovné funkce adekvátně jeho potřebám. A sem patří samozřejmě i poskytování péče, podpory, hranic, ochrany a místa - nejen v té fyzické rovině, ale i v té symbolické. K tomu bych ještě přidal být autentickým člověkem a průběžně odstraňovat všechny překážky, které mi v tom brání - třeba jako nedořešená traumata ze svého vlastního dětství. A je také fér si přiznat, že pro spokojeného jedince bohatě stačí dostatečně dobrý rodič. To je de facto opak úzkostného rodiče, který za žádnou cenu nesmí udělat žádnou chybu, tj. rodiče, který je zaměřený primárně na sebe a své strachy, nikoliv na potřeby dítěte," uzavřel vyprávění.

Péče a podpora jsou základní potřeby dítěte. Pokud nejsou dostatečně pokryté, nemůže dosáhnout nejlepší verze sebe sama. To je podle odborníka ten základní a nejdůležitější přístup ve výchově.