0 0 0 07.05.2025
Šestadvacetiletá hodinářka Anna Chytilová již téměř osm let tráví čas mezi drobnými součástkami a lupou. Na rozdíl od jiných adolescentů měla velmi brzo jasno, co bude jejím cílem - být nejlepší ve třídě a dostat se do vyhlášeného hodinářství.
Už od prvního dne, kdy na učňáku dostala do ruky první šroubováčky, na sobě začala makat. Díky horlivosti své vysněné mety dosáhla. Nyní ji totiž můžete zahlédnout, jak v hodinářství Dušák sedí na speciální židli a věnuje se opravě titěrných součástek především švýcarských skvostů.
Dnes patří mezi úspěšné hodináře, ale aby dostala na starost někdy i statisícové módní doplňky, obor hodinářství se jí nejdříve musel dostat pod kůži. Jak se k oboru, který je vyučován pouze na Střední průmyslové škole Jihlava, dostala? Nejen o tom promluvila pro Aktuálně.cz.
"Maminka mi nadhodila obor hodinář. Můj prastrýc byl navíc známý hodinář, a tak jsem se do té myšlenky úplně ponořila," vzpomíná. K lásce k hodinkám ji dovedla i domácí atmosféra - její táta byl vášnivý sběratel. A tak bylo jasné, že zamíří do Jihlavy. "Škola dává ten nejlepší základ, na kterém se dá stavět," zmiňuje a vyzdvihuje, že dodnes si cení rad učitelů. Už roky také čerpá důležité informace i od svých zkušenějších kolegů.
Kolegové ji podpořili i na začátku jejího působení v této profesi. Ačkoli by se mohlo zdát, že hodinářství je ryze mužská disciplína, předsudky mladá hodinářka nezažila. "Žen je v oboru méně, ale ne tak málo, jak by se mohlo zdát. Spíš po škole některé zvolí jinou cestu," dodává.
Anna má štěstí, že v hodinářství nemusí vkládat energii do řešení možných předsudků a může se naplno věnovat práci, která v sobě skrývá mnoho zajímavostí. Hodináři pracují v místnosti, která připomíná laboratoř spojenou s kartotékou, na prstech nosí speciální gumové násady a při vstupu do místnosti, kde čarují, vás při došlapu přivítá zvláštní zvuk a pocit. U vchodu totiž leží speciální lepivá rohožka, na kterou se chytají nečistoty. Ty by hodinářům mohly ztížit práci. Přechod mezi místnostmi tak zaznamená i člověk, který je duchem nepřítomný.
Kolegiální prostředí jí pomohlo i v rámci stresu, který na začátku oprav drahých a vzácných kousků pociťovala. Každá oprava je malý chirurgický zákrok. O to větší, když jde o špičkové modely. "Zpočátku jsem byla hodně nervózní, raději jsem si ani nezjišťovala, kolik takové hodinky stojí," říká se smíchem. Prvními hodinkami, které opravila už v rámci studia, se stala klasika Prim-cal.68. A co v práci? Tam už šlo rovnou o prestižní Omega-cal.1120.
Ačkoliv je hodinářství pro někoho fascinujícím oborem, někteří lidé mají o tomto řemeslu velmi zkreslené představy. Což Annu i její spolupracovníky občas pobaví. "Lidé si často myslí, že jen vyměňujeme baterky," směje se.
Realita je ale jiná. Každý den v dílně vyžaduje obrovskou trpělivost, preciznost a hlavně lásku k technickému detailu. Ať už jde o moderní strojky, nebo starožitné mechaniky po prarodičích. "U starších modelů bývá problém sehnat náhradní díly. Hodináři si je často musí upravit sami," vysvětluje rozdíly mezi generacemi hodinek.
Ve své kariéře se nejčastěji setkává s luxusními kousky. Nejde ale jen o techniku, často přichází i emoce. "Lidé přinášejí hodinky po blízkých, chtějí si je nechat opravit jako památku. To jsou momenty, které mají váhu," říká. Její srdcovkou v práci je značka Omega, i když tvrdí, že každá značka má něco do sebe.
Chytilová si váží veškerých získaných znalostí a dovedností a je vděčná za příležitost, kterou získala hned po studiu. Za svůj největší úspěch považuje právě to, že se mohla učit od špiček oboru. I když se jí obecně daří, setkala se s problémy a někdy chybuje. Přece jen chybovat je lidské. "Občas se při neopatrnosti zničí součástka. To člověka mrzí, ale je to součást procesu," říká upřímně.
Mladým lidem, kteří uvažují o hodinářství, radí: "Pilně se učte už ve škole, sbírejte rady od zkušenějších a nikdy neztrácejte pokoru." A co dál? "Chci si udržet morálku, učit se nové věci a být za pět let stále šťastná ve své práci. Protože to je nejdůležitější," uzavírá sympatická hodinářka.