Pákistánský vrchol Nanga Parbat (8126 metrů) v západním Himálaji byl pro 48letého Novotného již šestou zdolanou osmitisícovkou.

S parťákem Hlásným jsou sehranou dvojicí, která vyznává horolezectví v lehkém expedičním stylu - bez umělého kyslíku a pomoci osobních Šerpů.

I takto zkušení horolezci však měli při sestupu z hory přezdívané "Killer Mountain" (v češtině "Hora zabiják") namále.

Po návratu do Česka leží oba v nemocnici a čekají, co se vyklube z početných omrzlin na nohách. Dvakrát museli bez stanu bivakovat ve výšce nad 7400 metrů a nejen tuto děsivou zkušenost Novotný v obsáhlém rozhovoru popisuje.

Marku, jak na tom aktuálně jste?

Já ležím na JIP v Novém Jičíně, Ondra je na popáleninovém centru ve fakultce v Ostravě. Řešíme omrzliny, které vznikly při sestupu, kdy nás hora sevřela špatným počasím a bylo hodně těžké se vrátit dolů. Svůj život jsme si vybojovali a teď bojujeme o každý centimetr tkáně na našich prstících, aby nám je nemuseli amputovat. Teď je léčba nejintenzivnější, ale výsledek se ukáže až za několik měsíců. Každý den navštěvujeme hyperbarickou komoru, bereme léky na roztažení cév. Uvidíme, co se prokrví a co ne.

Ostatní části těla máte v pořádku?

Máme omrzliny na prstech u nohou, ruce jsou lehce chycené, ale ty se zahojí samy. Mají jen sníženou citlivost, ne poškození. Prsty u nohou mám bohužel výrazně chycené všechny, Ondra řeší několik prstů. Snažím se na to dívat pozitivně, nehroutím se, že by mi měli vzít článek, dva nebo nějaký prst. Neskutečně mě povzbudili kluci horolezci, kteří s tím mají zkušenosti. Volali mi Radek Jaroš s Márou Holečkem, popsali své zkušenosti. Případně je to spíš kosmetická vada než něco zásadního, oni taky fungují normálně.

Pojďme tedy od začátku k výstupu. S čím jste do Pákistánu letěli?

S úmyslem vylézt Nanga Parbat z diamírské strany přes Kinshoferovy skály. Byli jsme nadšení, že jsme na místě jako první, neměli jsme v základním táboře nikoho. Tamní base camp, to je rajská zahrada ve výšce 4200 metrů. Na rozkvetlé louce, kde si hrají svišti. (úsměv) Kousíček od vás, ani ne dvě hodiny pochodu, je obrovský ledovec a za ním se tyčí Nanga Parbat.

To zní jako idylický začátek.

Ano, byli jsme nadšení. Zahájili jsme spolupráci se dvěma nepálskými Šerpy, kteří připravovali cestu pro svého šéfa a jeho klientku - katarskou princeznu. Pomohli jsme jim s fixními lany, oni nám na oplátku v rámci naší aklimatizace půjčili svůj prostorný stan. Jako první jsme byli v prvním táboře ve výšce 5000 metrů, společně s Nepálci jsme zafixovali cestu až po zmíněné Kinshoferovy skály, kde jsme pomoc ukončili a zažili jsme tam jedno z nejkrásnějších lezení. Je to na hranici 6000 metrů, ty skály jsou 150metrová vertikála nahoru. Zase jsme byli první ve druhém výškovém táboře, zhruba ve výšce 6100. Vystoupali jsme ještě nějakých 600 metrů a zase jsme sestoupili dolů, kde jsme dva a půl dne odpočívali. Pak přišla zpráva, že by měly být čtyři dny dobrého počasí, tak jsme ve tři ráno vyrazili z base campu do stěny.

Jak tedy po aklimatizačním výstupu a sestupu probíhal samotný útok na vrchol?

Počasí přálo, dokázali jsme napoprvé vylézt ze 4200 do 6100. Ve dvojce jsme přespali, na druhý den jsme se vydali do třetího výškového tábora. Zažili jsme tvrdou práci na lavinovém platu, kde byl každý krok trochu průserový. Podařilo se nám to překonat, ve výšce 7100 jsme našli nádherné místo, postavili jsme si trojku a měli výhled na celou Himálaj. Dorazili jsme tam ve tři čtyři odpoledne a byť většina lidí vyráží na vrchol kolem půlnoci, já jsem navrhl jít v osm večer. S tím, že takovou zkušenost mám z předchozích expedic a že za 12 hodin bychom tisíc výškových metrů mohli zdolat.

Jak vypadala realita?

V osm ráno, což byl plán, jsme nebyli na vrcholu, ale někde v půli cesty. Ukázalo se, že je to strašně daleko a terén je natolik obtížný, že byť jsme pořád rychlí a máme spoustu sil, tak jsme postupovali hrozně pomalu. Člověk si neuvědomuje čas, lezli jsme, lezli a najednou se stmívalo. Řekli jsme si, že se nebudeme vracet, že chybí k vrcholu nějakých 400 výškových metrů a přespíme. Hledali jsme vhodné útočiště a já jsem ve skále před sebou viděl dva stany. Myslel jsem, že je tam třeba nechala předchozí expedice. Jenže to byl přelud, ve skutečnosti to byly balvany.

Takže už při výstupu vás z vyčerpání přepadaly halucinace?

Jak jsme šli na vrchol na lehko, docházela voda a všechny tyhle věci. Museli jsme lehnout a přečkat do rána. Ještě před východem sluníčka jsme dali ty lehoučké batohy na záda a lezli jsme dalších sedm osm hodin. Kolem poledne jsme byli nahoře. Zpoždění oproti plánu bylo necelých 30 hodin.

Jak jste si to užili na vrcholu?

Myslím, že můžu mluvit i za Ondru. Měli jsme neskutečnou radost, bylo nádherné počasí, otevřelo se to. Nádherné výhledy, jen foukal nějaký vítr, ale bylo tam krásně. Strávili jsme tam asi přes půl hodiny. Dívali jsme se kolem, fotili, něco povídali do kamery. Zpětně můžu říct, že jsem si neuvědomoval, že jsme tam o den později a že je to v podstatě průser. Nepřišlo mi to, pořád jsme měli nějakou sílu a nepochyboval jsem o tom, že se nám podaří sestoupit až do třetího výškového tábora dolů. To jsem se přepočítal.

Sestup šel mnohem pomaleji, že ano?

Je to tam strašně prudké, lezete pozpátku "na raka" se dvěma cepíny, na jistotu. Do svahu pálilo sluníčko, bylo to celkem nestabilní. Najednou byl zase večer a my jsme byli jen o nějakých 400 nebo 500 metrů níže. Řešili jsme, že se zhoršuje počasí a že už jsme tak slabí, že jdeme jen po třech krocích. Navíc už nemáme žádnou vodu ani jídlo. Počasí se zhoršilo natolik, že se výrazně ochladilo, padla bílá tma a nebylo podle čeho se orientovat. Nebylo vidět, kam máme pokračovat.

Na řadu přišel další nouzový bivak?

Ano, museli jsme přečkat další noc. Začali jsme kopat záhrab, kde jsme se schovali. Po chvilce se ukázalo, že jsme vykopali málo, že to nestačí a že to v té zimě takhle nepřežijeme. Sněžilo, foukalo. Ušli jsme pár metrů a kopali jsme nový záhrab. Ondra neskutečně pracoval, vytvořil ve stěně dlouhý zářez a nacpal tam moje tělo. Byl jsem na tom už podstatně hůře, pamatuju si jen to, jak mi cvakaly zuby a že jsem mu občas něco pomohl shrábnout rukou. Nacpal mě tam, lehl si vedle mě, ucpal tu díru a přečkali jsme takhle další noc. Druhou takhle nouzově ve výšce nad 7400 metrů.

V tu dobu se k celkovému vyčerpání musely přidat už i omrzliny, ne?

Ano, ale v té chvíli jsme to neřešili, chtěli jsme přežít. Najít sílu a sestoupit do třetího výškového tábora. Měl jsem za to, že jsme níže, a minuli jsme ho. Ale to jsem se pletl. Další den jsme zase lezli až do večera a při západu sluníčka jsme na ten tábor narazili. To bylo neskutečné štěstí a radost. Ale během toho už docházelo k situacím, že jsme usínali přímo ve stěně. Pro mě úplně nová zkušenost. Lezete, uděláte tři kroky a najednou se zastavíte a usnete. Probudí vás to, že padáte a musíte se zachytit. To bylo hodně přísné. K tomu další halucinace.

Co se vám zdálo tentokrát?

Když jsme uviděli třetí výškový tábor, zdálo se mi, že stan tam visí spadlý dolů, že ho smetla lavina. Byl to optický klam, jen jsme byli už tak vyčerpaní, že jsme to viděli škaredě. Stál pevně, dokázali jsme si ještě uvařit a aspoň se zavodnit. Jinak jsme si ale nedokázali dát ani polívku, zalehli jsme. Už jsem tušil, že mám něco s nohama, ale věděl jsem, že boty nemůžu sundat. Jsem rád, že jsem to neudělal, protože kdyby ano, už bych nikdy nesestoupil. Přikryl jsem se spacákem a přečkali jsme do rána. Další den jsme sestoupili postupně až do prvního tábora, ale cesta z dvojky do jedničky, to byla životní lekce.

Takže ani po nouzových bivacích komplikace nekončily?

Zdaleka ne, musel se stát zázrak. Podmínky ve stěně se změnily natolik, že už tam nebyl žádný sníh. Jen cukrový led, přilepené kuličky ledu v tenké vrstvě na skále. Tím se sestup strašně zkomplikoval. Pět nebo šest hodin padaly kamenné i sněhové laviny. Když jsem pod sebou viděl Ondru, myslel jsem, že umře. Když padaly ty kameny, byl to zvuk, jako když startuje formule 1. Ondra uhýbal jako Neo v Matrixu. Neuvěřitelné. Taky říkal, že má halucinace, že celou dobu slyší někoho, jak si tam povídá. Pořád se otáčel.

Podáváte to jako skutečný boj o život ve všech ohledech. Ať už jde o hrozbu usnutí a pádu, hrozbu umrznutí nebo smetení lavinou.

Opravdu to bylo extrémní. Musím zopakovat, že ten život jsme si vybojovali, vůle přežít je tam. V tom kritickém úseku mě zalila i sněhová lavina. A kdyby mě tam trefil nějaký kámen, prostě bych sletěl dolů. Bylo to šílené. Ledovec, který jsem na začátku zmiňoval, se úplně změnil, dlouho jsme hledali cestu, kterou jsme při výstupu sami vytyčili. Se štěstím se nám podařilo najít base camp. Tam jsem měl obrovskou radost i za společnost Blue Sky, přes kterou do Pákistánu už roky jezdím. Všichni nám gratulovali, my jsme dalším expedicím popisovali, jak je to nahoře náročné, že je tam de facto jen led a že skoro všechna lana jsou vesměs poničená. Že se třepí, že jsou proseknutá kamennými lavinami. Říkali jsme všem, ať si dají majzla.

Odtamtud jste se dostávali vrtulníkem. Můžete ještě popsat i tuhle část příběhu?

Mysleli jsme si, že si pár dní odpočineme a pojedeme domů. Jenže pak jsme si sundali boty a poprvé uviděli naše nohy. Skoro do rána jsme je namáčeli do vlažné vody se solí. Pak šéf společnosti Blue Sky rychle zařídil vojenský vrtulník. Po jednom nás odvezli na vojenskou základnu a odtamtud zase vrtulníkem do města Skardu, kde jsme se poprvé octli v nemocnici. Už tohle samotné byl zážitek nad zážitky. Jak je to tam obsazené a přelidněné. Jen co se objevil doktor, aby nám řekl, co se stalo, nahrnuly se tam další desítky lidí, co potřebovali pomoct. Hodili mě do takové zednické místnosti, na starý stůl s plachtou. Polili mi nohy dvěma kýbly dezinfekce a začali mi řezat puchýře, abych mohl do letadla. A teď už skoro dva týdny bojují lékaři v Česku o každý centimetr, aby nám nožičky zachránili.

Krátce po vašem příletu přišla z Pákistánu tragická zpráva o smrtelném pádu horolezkyně Kláry Kolouchové na Nanga Parbat. Vy jste se tam s ní minuli?

O té tragédii jsem se dozvěděl v nemocnici, ale na místě jsme se s Klárou ještě potkali. Říkali jsme jí, v jakém stavu je stěna, jak moc je to nebezpečné. Mluvili jsme spolu a bylo to naposled, kdy jsme se viděli. Pak už nás dávali do vrtulníku. Podle vyjádření jejího Šerpy, které jsem četl, se to Kláře stalo mezi dvojkou a trojkou. My jsme si to nejhorší prožili ještě o kousek níže. S Klárou jsme se znali a je mi moc líto, co se stalo.

I z vašeho vyprávění ale vyplývá, že ne nadarmo se Nanga Parbat přezdívá "Hora zabiják". Od prvního pokusu o výstup až do prvovýstupu si vyžádala tři desítky životů, na 100 výstupů připadá 21 úmrtí.

To zní samozřejmě děsivě, ale ještě bych dodal, že s Ondrou se snažíme vždy lézt. Nesedneme si do toho lana a nejedeme dolů bez jištění mačkami a cepínem. Většina klientů spoléhá čistě na fixní lana a někdy si nevezmou ani cepín. My pořád lezeme.

Je pro vás prestižní, že jste byli na vrcholu první v sezoně?

Určitě. Jak jsem říkal, neskutečné bylo už jen to, jak málo zalidněný byl ten základní tábor. Bylo to jako ve starých dobách, kdy ještě hora nebyla zalitá komerčními výpravami. Všude jsme byli první, bylo to pro nás prestižní a měli jsme obrovskou radost. Pochvalovali jsme si, jak je ta hora krásná na lezení, prostě paráda. Hrozně těžké, ale nádherné. O tom jsme snili a vybojovali jsme si to až na samotný vršek.

Děsivé zážitky, které jste popsal, váš vztah k horám nezmění? 

Teď doufám, že mě ty omrzliny nijak neomezí v běžném životě a dál přidám nějaké výstupy, které jsem si vysnil. A jestli něco do budoucna změním? Nahoře nám chyběla hlavně ta voda. Neprojeví se žízeň, protože máte základní instinkt jít dolů, dokud máte sílu. Nedocvaklo mi, že je to takový průser. Že tam mrzneme, nemáme jídlo, vodu, stan. Příště si na vrcholový výstup asi přihodím vařič s bombou. Ostatně četl jsem to od pana Josefa Rakoncaje, který má nejvyšší bivak na světě pod vrcholem K2.

Máte na kontě šest zdolaných osmitisícovek - Broad Peak, Gašerbrum I a II, Čo Oju, Manaslu a Nanga Parbat. Už víte, která by měla být další?

Chtěli bychom zkusit Makalu (8463 metrů) v Nepálu. Je taková méně komerční, nejezdí tam tolik expedic. Takže to je další plán, pokud bude vše v pořádku. Jinak bych ještě moc rád poděkoval své ženě Jeannette a sestřičkám z MOJIP Nový Jičín, v čele s doktorem Kamilem Bezděkem, za skvělou péči.