Z malého roztomilého děvčátka se v dospívání stávala mladá žena, která se začala propadat do svého nitra. Studentka gymnázia Nela začala během covidové izolace trpět depresivními stavy. Jako první se s žádostí o pomoc obrátila na svou maminku.

"Sama jsem si toho nevšimla. Odmala dětem říkám, že všechno se dá vyřešit a že můžou kdykoliv přijít. Nejdřív jim teda musím slíbit, že se nebudu zlobit. Takže Nela sama někdy ve třinácti letech za mnou přišla, že se necítí psychicky dobře," začala s vyprávěním učitelka Marcela Siranová.

Nikdo z rodičů se do takové situace dostat nechce. Jenže když za ní dcera přišla, že se s ní něco děje a chtěla by pomoct, narazila na tvrdou realitu. Odborníků na dětskou psychiku je málo a čekací lhůty až moc dlouhé.

"K psychiatričce u nás v Domažlicích jsem jí objednala hned. Sama souhlasila a chtěla. Také se léčím s psychickými problémy, takže téma psychiky a odborné pomoci u nás není tabu. Proto jsem to taky nechtěla podcenit," rozpovídala se Marcela pro Aktuálně.cz.

Jenže doktorka její dceru vzala až za půl roku. I kontroly a sezení nebyly dost časté z důvodů přeplněné kapacity. Ambulantní péče tímto pomalým tempem selhávala.

"Paní doktorka jí vzala myslím do půl roku (psychiatrička), ale kontroly jsou u ní jednou za dva měsíce na půl hodiny. Což je žalostně málo, ale u psychiatra normální. K léčbě jsou důležité především psychoterapie a ty naše paní doktorka nedělá, takže jsem sháněla psycholožku nebo psychoterapeutku. Bohužel ta u nás mi rovnou řekla, že děti potřebují intenzivní péči, nejlépe jednou týdně, a to ona není schopná kapacitně poskytnout," vyprávěla Marcela. 

Dcera volala o pomoc

Dceřin stav se nelepšil, spíš zhoršoval. Přitom sama tolik chtěla, aby se jí dostalo pomoci. Prosila maminku, aby jí našla terapie, které jí pomohou. Jenže všude narážely, že nemají místo. Až svitla naděje v jiném městě.

"Když se dceřin stav nelepšil, začala jsem obvolávat ordinace v Klatovech, v Plzni, myslím, že snad i do Tachova jsem volala, ale všude stejná odpověď: Bohužel, máme plno. Jednou, už sem asi byla opravdu nepříjemná, co mám jako dělat, to mám čekat až se mi to dítě zabije? Tak mi sestřička v nějaké té ordinaci poradila ať zkusím Domus, centrum pro rodinu v Plzni. Tam mě vyslechli a řekli ať s dcerou přijedeme, termín byl myslím do týdne," pokračovala. 

Přijala je krizová interventka. Její pomoc je ale jen časově omezená, tudíž zase hledaly psycholožku. Tu naštěstí jim nakonec dohodila ta interventka a Nela k ní mohla jezdit jednou za dva týdny. Ale v tu dobu patnáctiletá studentka začala uvažovat o sebevraždě. Měla i rozmyšleno, jak to udělá.

"Svěřila se paní doktorce v Domusu, že se chce zabít a že má doma nastřádané prášky. Ta jí teda řekla, že to musí zavolat rodičům a volala mi. V tu dobu jsem už skoro rok měla podanou žádost na hospitalizaci v Motole, v Berouně a už nevím kde ještě, ale všude byla jen na čekací listině," popsala Siranová zoufalou situaci.

Bála se, že se dcera zabije

Byla rozhodnutá, že když bude nejhůř, naloží dceru do auta a odveze jí na psychiatrii do Plzně. Bála se, že Nela své výhrůžky o konci života opravdu uskuteční a na pomoc už bude pozdě. Až přes známé se jí povedlo po roce čekání dostat do Prahy na Dětskou psychiatrickou kliniku v Motole. 

"Hospitalizace byla do týdne. Bohužel v té době Nela už o hospitalizaci nestála. Byla ve fázi, kdy žádala, abychom ji necháme být, ať jí necháme umřít," svěřila se s tím, že sama začala propadat zoufalství. Nikomu by nepřála zažívat chvíle hrůzy, kdy se bála, že dceru najde mrtvou. Byla ráda, že už je pod odborným dohledem. Jizvy na rukou její dcery, která se řezala a pálila, mluvily za tu šílenou bolest, kterou v sobě Nela nesla.

"Zažívala jsem pocity bezmoci a zoufalství. Zvlášť, když se její stav zhoršoval. I když o sebevraždě nemluvila, ale když jsem viděla její hluboké hnisající rány, říkala jsem si kam až to může zajít? Co když někdy neodhadne míru sebepoškození a dopadne to katastroficky, když potřebovala čím dál tím
větší bolest. Nejhorší pro mě bylo, když sama chtěla někam ´zavřít´ v naději, že jí pomůžou, ale místo prostě nebylo," mluví o děsivé situaci dětských psychiatrií. 

Hospitalizace stav dcery stabilizovala

Nakonec studentka oslavila své 16. narozeniny na psychiatrii. Po měsíci byla propuštěna ve stabilizovaném stavu. Po léčení napsala knihu Vada v systému, kterou hodlá vydat.

Marcela by byla šťastná, i za jiné rodiče psychicky nemocných dětí, kdyby se začalo řešit, jak málo je lůžek na dětských klinikách, nebo nedostatek odborníků na dětskou duši.

"Přála bych si, aby odporná péče byla dostupnější. Více dětských psychologů, psychoterapeutů. Dostupnost v každém okrese. Aby byl dostatek lůžek na odděleních dětské psychiatrie. Tam dostatek odborníků, kteří můžou nabízet různé druhy terapií (arteterapie, bodyterapie, muzikoterapie apod.) co nejčastěji, aby dětští pacienti znovu nalezli radost ze života. Aby tam bylo příjemné a pěkné prostředí," dodala na závěr svého příběhu. 

Sama si v dospívání prošla bulimií a ráda by byla nápomocna nejen své dceři při cestě z pekel duševních nemocí, ale přemýšlí, že i sama se vydá cestou Peer konzultantky. Chtěla by pomáhat dětem, které taky musí čekat na odbornou pomoc a zároveň být i oporou pro rodiče, pro které jsou to rovněž těžké chvíle. 

Podle lékařky je dětská psychiatrie v krizi

Ministerstvo zdravotnictví si problém s nedostatkem dětských psychiatrů uvědomuje. Loni spustilo program pro 50 rezidenčních míst na podporu vzdělávání v oboru dětská a dorostová psychiatrie. "Pro rok 2025 pak došlo k vyhlášení celkem 60 rezidenčních míst," uvedl tiskový mluvčí ministerstva Ondřej Jakob.

Psychiatrička Ivana Růžičková, ke které dochází i děti, také poukazuje na tristní stav dětské psychiatrie. Chybí lůžka pro nemocné, nevytváří se nové léčebny. Nemocné mládeže přibývá, situace začíná být neudržitelná.

"Je to skutečně velký problém. Je málo erudovaných odborníků a také se omezila léčebná zařízení, kde bylo možné děti hospitalizovat. Některé léčebny se uzavřely. Bohužel je to nepříznivé. Musíme dělat větší osvětu, aby se do tohoto oboru, který je poměrně náročný, protože tu pracujete jak s dětmi, tak s rodiči, dostalo víc mladých lidí. Jak narůstá počet nemocných dětí a mládeže, už se to dostává do celospolečenské diskuze a je to uznáváno, že ty děti opravdu potřebují pomoc," řekla lékařka.